Jsem velmi přísná matka. V určitých ohledech. Třeba jsem Týně nikdy nedovolila tetování a odbarvování vlasů. Jáchymovi jsem nikdy netolerovala škodolibost a hloupost. Hodně věcí nezvládám. Ale poučit své děti o následcích sexuálních dobrodružství v raném věku - radostná povinnost.
Nedávno se mě jedna studentka zeptala, co bych dělala, kdyby mi přišla domů Týna v šestnácti těhotná. To už byla otázka do pranice. Týně je skoro čtrnáct a moje představivost bývá někdy velmi barevná.
Svolala jsem domácí sněm. Při večeři. Přesvědčila se, že jsou potomci relativně informovaní, doplnila jejich vědomosti o několik peprných poznámek, číselných grafů a vážně míněných rad typu: “Nelezte do postele s nikým, s kým nechcete mít děti!“ a pak pronesla zásadní větu:
„A jestli některý z vás otěhotní, nepočítejte s tím, že půjde na potrat!“
„No mami!“ pohoršila se Týna. „Víš, kolik mi je?“
„No mami,“ frknul Chum, „nevšimla sis náhodou, že nemám dělohu?“
„Zcela irelevantní informace, milý Watsone,“ zašklebila jsem se. „Počítat musíme se vším. A proto si dobře pamatujte mou královskou vyhlášku. Žádné potraty. Pokud někdo z vás přijde ve studijním věku domů s tím, že se mu nějak podařilo zplodit potomka, hlavu mu neutrhnu. Geny jsou cenná deviza. O Týnčino dítě, kdyby jí bylo třeba šestnáct, bych se postarala sama.“
„Já v šestnácti určitě žádný mimino mít nechci,“ zasyčela Týna vztekle. „Ty máš teda téma! Můžu už jít k počítači?“
Propustila jsem ji s pocitem dobře odvedené práce.
„Hele, a co já?“ zašklebil se Chum provokativně. „O moje mimino se taky postaráš?“
„Samozřejmě,“ usmála jsem se sladce na svého dospělého syna. „Já půjdu na mateřskou, tvoje slečna do školy a ty do práce, abys nás všechny uživil.“
Děti se mnou ten večer už nemluvily. Cpaly se čokoládou od babičky a psaly si s kamarády.
Já jsem pociťovala mírný pocit štěstí. Právě jsem aplikovala starý a osvědčený druh antikoncepce.
A láska? O té snad někdy příště…
