Zikmund, ta liška cestovatelská

V dobách, kdy se mohlo cestovat buď k Balatonu nebo Baltskému moři,  bylo dobré mít v knihovně některou z jeho knížek. Při troše fantazie se s tím chlápkem člověk mohl vydat třeba do Argentiny nebo mezi lovce lebek.

"A kam se vypravíme dneska?", ptala se mě sem tam babička u stolu v setnici chalupy, nad který jsme rozložili atlas a některou z knížek pana Zikmunda.

V chalupě v Sudetech svítilo nad stolem žluté světlo, z horkého čaje v hrnku šla pára a já jsem klečel na židli oblečenej ve flanelovym pyžamu a vydával se na pouť k vodopádům Iguazú.

Babička četla a já na mapě vyhledával v knize popsaná místa, mezi kterejma jsem rejdil prstem nebo nějakým angličákem, kterej v tu chvíli nahrazoval legendární Tatru 87, v níž pánové Zikmund a Hanzelka protrajdali Afriku a skoro celý svět.

Cejlon byl v tu chvíli na dosah, Himaláje nebyly pro dětský prst dost vysoký, sloni mi přebíhali přes dlaně a celej jsem se klepal strachem, když jsme se dostali až do vesnice lovců lebek. A ve chvílích, kdy jsme s babičkou a Zikmundem překonávali písečné duny, byl naštěstí vždy na dosah hrnek s čajem.

Jeho a Hanzelkovy knížky byly ošmatané od nalíznutých prstů a touhy poznávat. K výletům jsme nepotřebovali žádné pasy, ba ani doložky k nim. Byli jsme v těch chvílích stejně svobodní jako ti, kteří nám svobodu dopřávali ve svých cestopisech a reportážích.

Dvě knížky, jeden stůl, dětský prst a babiččin hlas - to bylo moje poznávání světa. Moje tehdejší poznávání světa, do kterého mi dveře otevřel pan Miroslav Zikmund. 

Pan Zikmund, světošlápek, který právě dnes slaví sté narozeniny.

Děkuju Vám a přeju: klid, zdraví a jasnou mysl.

Dneska večer po letech rozsvítím nad stolem, do hrnku naleju čaj a vedle rozložím dvě knížky...