Zahrát si na trumpetu

"... tak už je to zase skoro všechno zelený, něco bílý a žlutý a já si uvědomila, že jsem za všechny ty jara, co mám za sebou, ještě nezvládla hru na trumpetu."

Jaro je ten největší čaroděj a kouzelník. 

Ze země vytáhne zelenou, rozkročí nebe, rozsvítí keře a nastartuje endorfiny. Třeba moje matka - najednou dostala chuť foukat do trumpety!

"Sem si řekla, že na trumpetu. Na trombón mám krátký ruce a blbě se skladuje.", dostala se ve druhé větě vyprávění máma dál než za prvotní oznámeni: "Víš, že je možný, aby se i starý lidi naučili hrát na nějakej nástroj?"

"A ty nemáš co dělat?", zeptal jsem se, abych zahnal celkem legrační představu mojí mámy stojící v lidušce s trumpetou u pusy.

"Ale to víš, že mám. Kdybych neměla, proč bych tu ještě byla. Ale hrát na trumpetu..., no řekni."

"No řekni spíš ty mně, komu bys chtěla hrát?"

Nezaskočil jsem ji. Zorinu zaskočim málo kdy.

"Jelenům."

Ticho.

"No přece...už trouběji, už trouběji...", zanotovala máma.

"V lese?", vypadlo ze mě.

"Ne, v Rudolfinu, ty vole. Kde bych asi tak mohla hrát jelenum na trumpetu. Jasně, že v lese. Nebo na poli. Víš, kolik jich tu letos už běhá?"

"Asi už tě vyhlížej...", pousmál jsem se lehce.

"Hele, vzala bych si na sebe župan, protože venku je pořád zima a ty mrchy se k zahradě stahujou právě večer a v noci a nenápadně bych se vyškrábala na mez a počkala si na ně."

"Zorino, to je jako z nejšionl džeografik, čoveče. Tam jsem onehdá viděl, jak se jedna baba kamarádí s gorilama. Ty bys měla jeleny!", zvolal jsem s nadšením a začal na netu hledat možnost, jak mámu zapojit do nějakýho programu na sbližování lidí a divé zvěře.

"A co bys jim zafoukala?", toužil jsem znát mámin plánovaný repertoár.

"Hochu. To nevim. Dyť teprve uvažuju o školení."

"O jakym školení?"

"No hry na trumpetu, přece. Třeba na to nebudu mít dech a pak mi zbyde jedině harfa. Ale tahat se s harfou po poli mi přijde dost divný."

"No to bys na ní měla nějakej vozejček, ne?", snažil jsem se neopustit představu hry na harfu pro kolem běhající jeleny na poli v noci před naší chalupou.

"Nebo ukulele, abysme zůstali u těch strunnejch nástrojů, teda.", poradil jsem Zorině.

"Jo jo. Ukulele. V bikinach a s květama kolem pasu ne? Sem ti řikala, že je tu zima a bikinama bych ty jeleny vyplašila spolehlivě víc, než hrou na trumpetu."

"No vidíš! Na nic hrát nemusíš. Projdi se mezi jelenama v bikinách a už se neukážou."

Máma chvíli mlčela. 

"A myslíš, že by tohle fungovalo i na krtky...?"