Vona si to líže! Pocééééém...vona si to líže!

Všechno na světě je už postavený. Vše má svoji logiku. A pak se rozhárá fena a hlídáte 5 letýho kluka a všechno je jinak.

Když nemůžou ani babičky, ani dědové, ba ani tety a strejdové - je tu Marek a Stella.

Hlídám moc rád. Protože nehlídám.

"Nechtěl jíst, že prej vaříš líp. Já to vim, tak mě to neštve. V tašce je pyžamo a kartáček, pastu mu dej svojí. A díky moc.", předala mi v předsíni syna a loučila se s ním: "Ahoj a buď hodnej!" (To tak...., myslel jsem si a dal jí pusu na rozloučenou).

"Mami, di už!", udělal mi radost on.

Dveře se zavřely. Zůstali jsme v Eldorádu sami. Já, on a moje Stella.

"Co máme k večeři?", zazněla první otázka toho večera.

"Co nás napadne když koukneme do lednice a špajzky. Přines židli.", začal jsem "nehlídat"...a on odcupital ke stolu.

Židli jsme postavili před otevřenou lednici, jeho jsem na ni postavil a společně jsme do ní čuměli jako do televize. Dělali jsme přesný opak toho, co maminky dětem přikazují.

Shodli jsme se na volskym voku a na sucho opečenym chlebu. A sklenici mlíka a rajčatech.

Dal jsem pánev na sporák.

"Markůůůůůů, pocem, pocem!", křik z obejváku. "Stella se řízla! Honem. Teče jí krev. Honem."

Aha...takže mladej ještě prd ví. Pánev ze sporáku a jde se vysvětlovat.

"...a řízla se do prdelky", zaslechnu ve chvili, kdy vcházim do obejváku a vidim ho, jak sedí u psího koše, ve kterym se stydí Stella.

Soustředěně sledoval pár kapek krve na parketách kolem pelechu psa.

"Neřízla se. Hárá.", stojím nad ním, v ruce pánev. Aktuálně běžící večerníček na obrazovce má pro malého diváka v tu chvíli nulovou hodnotu.

"Ne ne. Řízla se a teče jí krev.", zní silně odpověď.

"Neřízla se. Hárá. Chce mít štěňátka.", pomalu se blížím vysvětlení jednoho z příběhů, který tady žijeme.

"Bolí jí to?", zazněla otázka, která mě pohladila. Je dobrý mít strach o něco živého.

"Nebolí.", sedám si s pánví v ruce na sedačku. On pořád na bobku u koše. Stella pořád na pelechu.

"Zalepíme jí to?", další rána.

"Nezalepíme. Nemohla by čůrat.", odpovídám.

"Já sem se říz, máma mi to zalepila a moh sem čůrat.", kouká na mě a jsem na řadě.

"Neřízla se. Ta krev teče z ní. A nemůžeme to zalepit, protože jí to teče z ..... ", no a teď z čeho?, lítalo mi hlavou a musel jsem se rozhodnout rychle, "z pipinky". 

Bum a bylo to tam.

"Jako má maminka?", plesk! Další chyták.

Potřebuju čas. Budu chvíli dělat hlupáka. "Co má maminka?"

"No pipinku přece."

"Jo, jo. Jako má maminka.", odpovím po pravdě. "A pojď, jdeme na tu večeři."

Fascinace hárající fenou ale přebíjí chuť na volský voka.

"A Stella bude mít štěňátka?", pokračuje dialog.

"Stella by chtěla, ale asi nebude.", říkám po pravdě.

"A nevykrvácí?", ptá se on starostlivě a já vstávám s pánví v ruce rozhodnutej odchodem do kuchyně ukončit tenhle dialog.

V tu chvíli se Stella začne na pelechu čistit.

"Vona si to líže! Vona si to líže!" vyskočí z bobku na nohy on, ukazuje na pelech, šklebí se a je lehce vyděšenej.

Snažím se o rychlou nápravu.

"To je v pořádku. Když se člověk řízne do prstu, tak si tu krev taky olízne.", jsem za chytrýho.

Ticho. Stella líže. Večerníček řekne "dobrou noc", zamává papírovou čepičkou a do nastalé vteřiny ticha obejváku se ozve.

"A maminka se taky líže, když hárá?".

Jdeme na ty volský voka...