Měla byste! ... Měla?

Tématy našich rozhovorů jsou očka v bramborách, zpuchřelá guma trenek, zhoršující se úspěšnost vražení klíče do zámku na první pokus, kvalita porevolučního gothaje, nebo různě směšný marketingový vyfikundace...

Ale i v našich, zdánlivě vtipných a možná i někdy moudrem smrdících dialozích, se zkrátka nechtěným tématům, vyhnout nemůžeme.

"Tak jsem ti vlezla do autobusu a když jsem si koupila lístek, tak jsem pozdravila na sedadle za řidičem sedící Jarušku. Víš kterou, z Libouchce. A v rychlosti jsem jí pochválila docela veselej klobouček, co měla naraženej na hlavě a už do mě zezadu strkal takovej ti mladej kluk a řikal: "Měla byste postoupit dál." 

Sice vůbec netušim, o jakou Jarušku šlo, ale neodporoval jsem, protože lidi se maj nejdřív vyslechnout a teprve pak s nima třeba můžeme lehce polemizovat.

"Jo, to znám.", vzpomněl jsem si na několik rad denně, co bych měl. Často rad od lidí, kteří mě zrovna moc neznají, ale přesně vědí, co bych měl... Měl dělat, měl poslouchat, měl znát, měl pochopit, měl umět.

"...asi to schytal, co?", šacoval jsem možnosti, který nastaly potom, co mámě někdo cizí řekne, co by měla.

"Já přece, himlhergot, v mym věku už dávno vim, co bych měla udělat, když vlezu třeba do autobusu.", hartusila lehce zahraně Zorina. "Vopucovat si boty, když je venku sajrajt, pozdravit řidiče, poděkovat za jízdenku a pak se třeba na pár vteřin zastavit u lidí, co znám a kterejm chci udělat radost tim, že jim pochvalim byť blbej klobouk. Ne?"

Na "ne?" dala máma takovej ten echt maminkovskej důraz.

"Mně to nevykládej.", uklidnil jsem jí, "dyť mě tohle učíš už víc jak padesát let a pořád to školný trvá. Takže", byl jsem zvědavej, "jaks to celý vyřídila?"

"Hochu, já se už nedám.", začala zvolna Zorina, "Docela dlouho jsem se v životě chovala podle toho, co bych měla, a pak jsem s odstupem času přicházela na to, že to, co jsem podle ostatních měla, bylo dost v rozporu s tim, kým jsem byla."

"Nechoď na mě s Platonem a dalšim filozofováním. Cos mu řekla?", byl jsem netrpělivej.

"Hele, jak se mi často a pořád stává, že chytrou odpověď nebo překvapivý řešení situace najdu až daleko za tim všim, v tu chvíli jsem ani moc přemejšlet nemusela.", gradovala máma moji netrpělivost dalším oddálením obsahu sdělení.

"No tak co?", byl jsem až úsečně rázný.

"Otočila jsem se obličejem k němu, takovej ti to byl už od pohledu unapetitlich chlap, a zeptala jsem se ho, jestli taky radí svojí mamince, co by měla a neměla dělat.", začala po lidsku - normálně máma vysvětlovat přechozí až filozofickou úvahu.

"A?"

"No stál tam a čuměl, protože čekal spíš ústup, než nějaký kušnění starší ženský."

"Takže KO hned v prvním kole? Gratuluju!", měl jsem radost z jistý graciéznosti, která ustála chuť vytnout holomkovi nevycválanýmu pořádnou slovní facku.

"No a když furt jen tak čuměl, pochopila jsem, že mám velkou výhodu a situace jsem echt využila.", začala máma opět tak trochu mysteriózně mlžit.

"Jak?", chtěl jsem z máminy mlhy vyplout zpátky do jasna.

"No jak? Řekla jsem, že když mlčí jako pytlík mouky, když se ho ptám, jestli mamince taky tak chytře radí, tak asi maminka o jeho rady nestojí. Tak ať si odpustí pokusy s moudrama na jiný ženský, že tohle ženský od chlapů nemaj rády. Že bych mu taky mohla říct, že by neměl tolik jíst a že by měl víc chodit k zubaři. Ale že mu to nebudu řikat, protože každej jsme nějakej. Někdo má shnilý zuby, jinej se zastaví na kus řeči, no..."

"Řekla jsi mu, že má shnilý zuby?", skoro jsem se oklepal hrůzou.

"Chlapče, ten bordel co měl v puse rozpoznal každej v autobusu. Bylo to evidentní. A řekla jsem mu snad, že by si měl hubu pucovat aspoň dvakrát denně? Neřekla. Ale von mi řek, že bych měla postoupit dál a z huby mu smrdělo jako z cirkusový manéže po hodinovym cvalu stáda rok nemytejch, zapařenejch koní."

"No to teda musela bejt rychta.", ohodnotil jsem z mámina přirovnání odér z pusy chlapa, kterej jí řek, co má dělat.

"Ale pak jsem si tak řikala, když jsem už seděla a autobus se rozjel, že von za to vlastně ani nemůže. Že se narodil a žije v době, kdy mu všichni řikaj, co by měl dělat. Blbej život.", pokračovala Zorina v tématu "što dělať".

"Jak všichni?", pátral jsem. "Dyť si před chvílí řekla, že by lidi neměli dělat jen to, co jim ostatní řikaj, že maj dělat."

"Všichni, chlapče, všichni. Nám to řikali svýho času jenom rodiče, vybraný lidi a Rudý právo. Ale dneska? Internet, fejbuk, bilbordy, telefony, všechny ty displeje a Sobotka a Babiš a pak taky ty časopisy, který mi raděj, že bych měla mít šaty s potiskem tygra a hodinky za sto tisíc. A lidi blbnou. Vykonávaj jen to, co jim svět tluče do palice a zapomínaj třeba na to, že je dobrý se zastavit a někomu říct, že mu to sluší."

"Jenže tys ho brzdila.", lehce jsem matce osvětlil důvod, proč byla autobusem hnaná nějakym unapetitlich chlapem k sedadlu.

"Jo jo. To máš recht. Zbrzdila jsem ten jeho život asi o sedum vteřin. Taková zlotřilost, co?", byla máma kurážná. "Blbejch sedum vteřin, který nedá ráno ani svojí smradlavý puse, aby jí vypucoval. To sem si teda dovolila hodně, ti povim."

"Ale tak von to nevidí, Zorinko.", nehájil jsem chování mladýho chlapa ke starší ženský, ale spíš jsem měl chuť to mámě tak nějak vysvětlit.

"No, nevidí. Hlavně že on ví, co by ostatní měli.", zapíchla mě máma pár slovama. "Ale řekla jsem mu to. Jestli si z toho něco vezme, nebo ne - to už nevim."

"Takže dobrej pocit?" zkoumal jsem dál.

"A víš, že jo? Sice o dost míň dobrej, než pocit z těch pár slov s Jaruškou, ale dobrej. I když von si o mně asi myslel, že sem pořádná milka."

"Milka????", vylítlo mi z pusy.

"No. Kráva. Ale aspoň sem zabučela po svym, ne fialově, jak se u Milek předpokládá. A co si dneska dělal ty?", skočila Zorina, jak je jejim zvykem, hned do druhýho tématu. Nemá už tolik času, jak mi onehdá vysvětlila, aby všechnu energii věnovala jen jedný věci.

"Udělal jsem logo pro zítřejší prezentaci, koupil jsem pecen chleba k večeři, něco jsem zase dopsal a přečet jsem si v Reflexu fajnovej fejeton Karla Steigerwalda. To by sis měla přečíst taky.", zapomněl jsem zhola na máminu nechuť a životní zkušenost s tím, co by měla.

"Měla?", usmála se mi máma do uší, "ten už jsem, chlapečku, dávno četla. A bůhví, esli by mi to jeho psaní tolik šmakovalo, kdyby mu někdo řikal, co by měl psát..."