Lepší než Láďa. Hruška.

Byly doby, kdy jsem ve frontě u pokladen doslova a do písmene cítil přicházející atak srdečního infarktu. Nejvíc v době, když jsem stál za staršími lidmi, kteří třeba drobné v portmonkách dokázali hledat i několik minut...

Moc toho včera po pásu u kasy v potravinách nejelo.

Dva pytlíky se zmrzlým hráškem, láhev olivového oleje, kus parmezánu, dvě psí paštiky a sáček s mátou.

Zdálo by se, že u pokladny budu vyřízenej natotata.

Chyba lávky. No...chyba...v tomhle konkrétním případu chyba mostu!

"Dvěstěosmdesáttři", pustila z pusy neúčastně paní pokladní, sáhla k nohám, vytáhla petku a jako trubadýr ji přiložila k ústům.

"Doprdele! Třistovky za olej, zmrzlej hrách, kopřivy a psí žrádlo?", vypadlo ze mě tak nenuceně, jak překvapený jsem ze sumy toho, co jsem vytáhnul z regálů, byl.

Ve zlomku sekundy jsem jsem dostal sprchu ne nepodobnou oné dávné sprše z cisteren na listopadovém václaváku.

A paní pokladní se začala topit. A chrchlat. A polila si dost velký prsa.

Chvíli jsem musel mrkat, abych vodu prsknutou mi do ksichtu dostal z očí pryč.

"Já vás utřu", rozhodla pokladní, odněkud vytáhla kus hadru a přejela mi ksicht s intenzitou matky, která v běžném blázinci obyčejnýho dne narychlo otře svému dítěti zapatlaný obličej.

V tu chvíli ztratil ráno kolem hlavy aplikovanej Chanel dominanci a začal jsem vonět po bonbónech. Paní pokladní totiž s chutí popíjela nějakou převoněnou růžovou vodu plnou bublinek. Fakt hnusný! A tuhle přeslazenou příšernost mi z ksichtu otírala hadrem, kterým na tuti ve chvílích volna otírala pás, který k ní posílá tu maso, tu pečivo, tu tvaroh, ze jehož obalu sem tam vyteče syrovátka.

Necítil jsem se zrovna dobře, ale odmítněte pomoc ve chvíli, kdy vám cukr slepuje oční víčka...

Pokladní se posadila zpátky na židli a čekala.

Ponořil jsem ruku do kapsy, protože peněženku nenosím. Ztrácím je tak rychle, jak rychle se dýchá ve chvílích, kdy doběhnete do cíle po sprintu na 100 metrů. Čili VELMI RYCHLE. Už jsem poučenej a peníze nosím vždy v pravé kapse džín.

Nebyly tam! Mrchy jedny zákeřný!

Automaticky jsem použil levou ruku, zasunul jí do levé kapsy a nahmatal papír i kov. Záchrana byla na dosah. Chyba MOSTU!

Vytáhl jsem v rychlosti ruku z kapsy ven a jak nejsem levák, tak mi všechen obsah dlaně vypad na zem. A dvoutisícovka, která se u mě v kapse zjevila po opravdu dlouhé době, vzduchem zaplachtila a kouzelně půvabným pohybem v luftu zajela zcela pod lištu kasy. Zmizela. Zmizela někam k nohám paní, co mě před chvíli poprskala přeslazenym sajrajtem. A drobný? Samozřejmě se zvesela rozkutálely všude možně.

Bejt v cirkusu, už dávno by kapela nad vchodem do manéže hrála virbl a kolem mě by běhal klaun s červeným nosem a opičkou na rameni.

"Do prdele." Nic víc, ani nic míň říct nešlo. 

Předklonil jsem se, abych sebral drobné a z předklonu ještě požádal pokladní, aby mi zpod jejích nohou podala zatoulanou dvoutisícovku.

V tu chvíli mi z kapsy kabátu vyklouz mobil, třísknul sebou o dlaždice na podlaze a rozpad se na dvě části.

"Nevjede teď do prodejny tramvaj a neuříznou mi její kola nohy?", napadlo mě přirozeně a vlastně jsem něco podobného čekal.

Posbíral jsem drobné a dvě části něčeho, co bylo před chvílí ještě mobil a narovnal jsem se.

Paní pokladní u kasy nebyla.

Lezla po čtyřech pod pultem a slyšel jsem tlumeně: "Tady ty prachy nejsou."

Sehnul jsem se tedy po druhé, skoro padnul na kolena a začal dvoutisícovku hledat z mé strany kasy. Nebyla tam.

"Už jí mám!", ozvalo se radostně, a radost záhy vystřídal zvuk, jako když řezník na porážce hodí na pult půl právě naporcované krávy.

V mžiku jsem byl z kolenou zpět na chodidlech.

Paní pokladní už u kasy stála. Držela se za hlavu (to byl ten zvuk tupého úderu, který jsem zaslechl) a v očích měla slzy. A podávala mi bankovku, kterou nakonec u nohou našla.

Nákup už byl odbavenej a čekal na mě na svém místě.

Já smrděl po limonádě, v ruce jsem měl dvě oddělené součásti jednoho přístroje a pokladní si mačkala tím samým hadrem, kterým mi otírala ksicht, velkou bouli na hlavě. 

Dostal jsem zpět pár drobných a pár papírů, které měly tendenci se mi lepit na prsty opatlané od limči. 

Už jsem se ale nedal a narval jsem celou hrst peněz do PRAVÉ kapsy džín a částice mobilu vrazil do kapsy kabátu. Já jsem nepoučitelnej...

"Ty vole, to bylo ještě lepší než Láďa Hruška", pustil za mnou stojící dvacetiletej chlapík spontánně z pusy.

Tak to mi ještě chybělo...