Když se z Kačera stane kačer

Tohle nebude bajka od Ezopa. Bohužel. Tohle bude krátký a hrozný popis příběhu o tom, jak se z Kačera stal nadutý kačer.

Zemřel Pavel Landovský.

Ano. To se lidem ve vyšším věku stává a nemíjí to ani lidi jakýmkoliv způsobem slavné.

A smrt s sebou často přináší nedůstojné projevy její účasti v naší blízkosti.

Stejně tak se to přihodilo i bonvivánovi par excellence panu Pavlu Landovskému. Někdejší chlapské fanfarónství dokázaly nemoci vychýlit do sinusoid vzteku, nesnášenlivosti s vlastní nemocí a nevyřčeného vzdání se v boji.

Situace, ve které se ocitl k smrti nemocný Pavel Landovský, se nadutě zúčastnil pan režisér Kačer a především sám sobě chtěl potrvrdit domněku, jak velkým je člověkem a nad to umělcem.

To vše ve chvíli, kdy se za přítomnosti kamer vtlačil do posledních dnů Landovského a obklopil zjevně nemocného tlupou herců ve složení Abrhám, Pucholt a Šafránková.

Celoživotní ego pana Kačera špatně zastírané přehrávanou skromností a patetickými proslovy dostalo zelenou.

Manipulace s umírajícím mužem se z této skupiny před kamerou vzdala jediná Libuše Šafránková.

Po oznámení režiséra, že chce udělat na divadle čtenou Landovského hru za jeho účasti prohlásila, že se nehodlá zúčastnit této večeře hyen a z projektu odešla.

Režisér Kačer, opojen svojí dokonalostí blahosklonně směrem k paní Šafránkové prohlásil, že je mu líto, že nepochopila jeho záměr a v „práci“ na uspokojení sebe samého pokračoval. A s ním, bohužel i pan Abrhám a pan Pucholt...

Za účasti filmového štábu nechal natočit dokument zobrazující cestu k tomuto opravdu „lidsky pochopitelnému uměleckému počinu“. Lanďák je můj největší životní přítel – pronesl pateticky s naučenou mokrotou kolem očí... Slzy to ale nebyly.

Tak lichoměrný přístup k opravdu už umírajícímu člověku jsem ještě v životě nezažil. Kor, když šlo o přítele největšího, jak pan režisér neopomněl několikrát zopakovat. A ani na filmovém plátně nepamatuju chování některého z hlavních hrdinů tak odporné, jako projevil v tomto nadmíru potřebném dokumentu právě Jan Kačer.

Manipulace s nemocným člověkem. Jeho degradace balená do slov pochopení a úcty k němu. Odporné poučování člověka doslova pár týdnů před jeho skonem. Absolutní nepochopení základní lidské úcty k nemohoucím. Nepochopitelné opíjení se vlastní dokononalostí a přehledem moudrého muže... Při sledování dokumentu hrůza střídala děs a děs střídal stud.

Nejsem fandou hereckého umění pana Landovského. Jeho smrt mě ale přirozeně zasáhla. A v tomto dokumentu jsem se o něm chtěl dozvědět třeba i něco víc, než jen to, že byl sprostej a disident.

Dostalo se mi ale tímto krátkým filmem potvrzení toho, co jsem si od doby, kdy jsem ho začal vnímat jako umělce, myslel o panu Kačerovi.

Patetický. Do sebe zahleděný. Sám sebe rád poslouchající umělec, který se díky svému egem získanému strachu z neúspěchu nepohyboval dále než zatuchlých vodách malých zastíněných tůních.

Včerejším shlédnutím jeho výkonu v jeho scénáristicky připravném díle jsem se v mých domněnkách o něm utvrdil. Utvrdil mě o nich on sám.

Někdy se přihodí, že se z Kačera stane obyčejný nadutý kačer.

Pozn. Dokument, který jsem včera večer shlédl na ČT2, byl uveden jako jedna z poct zemřelému Pavlu Landovskému. Jsem si jist, že by Pavel Landovský poslal pana Kačera,  přípravný štáb i programového ředitetele televize za tento výkon do prdele.

https://www.youtube.com/watch?v=5tJg5BDcVmg