Co bude příště? Neutřu se po úkonu???

"... sem si tak řikala, jak to muselo bejt přííííšerný, když se mi poprvý - jako malý holce - dostalo mejdlo do vočí.", řekla Zorina. Mám i takový rána...

"Prosim tě, kam na tohle chodíš?", muselo ze mě ven.

"Na co jako?", Zorina se optala s takovym malym pukrletem v pozadi...

"No to vo tom mejdle v očích. To mě zajímá."

"No... Tebe ještě nikdy nenapadlo, jak to muselo bejt přííííííšerný?"(matka si na slově příšerný dala extra záležet)

"Ne.", odpověděl jsem po pravdě, páč v současnoti řešim docela jiný věci, než je mejdlo v očích. Fakt.

"Sem se ti sprchovala...( pardon: ale "sem se ti" cokoliv - miluju. je to takový logicky nicneurčující...). "... sem se ti sprchovala a nějak jsem, jak asi stárnu, zapomněla, že mejdlo by do vočí při mytí přijít nemělo. Je možný, že jsem tuhle celoživotně automatickou činnost najednou vymazala z paměti? Co bude příště? Neutřu se po úkonu?"

"Proboha, od očí zasaženejch mejdlem úplně jinam? O čem jsme to mluvili? O mejdle v očích, ne? Tak v tom můžeme pokračovat.", naznačil jsme směr, kterej by mě bavil.

"Nebuď tak úzkoprsej - v tvym věku si to už můžeš dovolit.", zatáhla matka realitě obojek, až mě lehce říznul po ohryzku v krku.

"Takže, začneme zase od vočí, jo? Zapoměla jsi na na to, že si mejdlo nemáš mazat do vočí. Ok. A dál?"

"No dál právě to, že mě ta zapomenutá činnosti přenesla do dětství a já si položila otázku, jaký to asi bylo (ano - správně, očekáváte příšerný, ale dostane se vám...) příííííííšerný. Ale hezkej návrat to byl. Ti povim.", polebedila si matka v toku slov, který ji z pusy plynuly jako když ze lžičky teče med na krajíc namazanej máslem a lehce osolenej. (Vyzkoušejte!)

"Tak to je fajn. To jsem měl včera s mlíkem.", vzpomněl jsem si.

"Ty sis lil mlíko do vočí? Prosimtě proč?", stala se z matky učitelka.

"Ne. Koupil jsem si mlíko ve sklenici, kterou pamatuju, když jsem byl malej."

"Já vim. Ta z plastu, že jo?", kazila mi máma, co to šlo, moje nadšení z pravé skleněné sklenice na mléko.

"Houby. Sklenice z plastu neexistuje. Jako nemůžou existovat moravský brabci ze sojovýho masa. To dá rozum.", vysvětlil jsem po lopatě. "Zorino, pravá sklenice, stejnej tvar, jen víčko je na závit. Staniol s modrym nebo červenym proužkem se nekoná.", dodal jsem lehce pochroumaně.

"Na to se vykašli. Ale je to sklo!", zadala si matka společně se mnou.

"Jo. Holka, ten pocit, když jsem si to hrdlo nasadil ke rtum.... Zavřel jsem voči a mlíko mi nateklo na ret, jako by se na mě už dávno těšilo. A já, stejně jako dávno tenkrát, přitisk to hrdlo na celou pusu a začal jsem dejchat nosem tak intenzivně. že mě v něm lechtaly moje vlastní chlupy. A byl jsem v Tisý a byl jsem na prázdninách, a Lída pekla v kuchyni koláče a mlíko bylo studený díky vápencovýmu schodu v našem sklepě. Ty vole, mami, to bylo krásný.", vypovídal jsem se do hola.

Chvilku mlčela...

"A plnotučný?"