Asi se začnu asimilovat. A víc se asi milovat!

"Dneska je den na rozdávání dortů", odpověděla mi na ranní otázku "jak se má". "Stačí jeden mokrej punčák, nic nedělat a den je hned krásnější!"

"No konečně. Konečně praktikuješ sama to, k čemu ostatní navádíš.", zaradoval jsem se nad matčiným zjištěním, že ne každej den se musej umejt okna, vypucovat sporák do vysokého lesku, setřít prach z rámů obrazů a vydezinfikovat celej byt savem.

"Máš recht, sem tam se přizpůsobit většině neni až tak blbý", odpověděla spokojeně.

"Takže ses začala asimilovat", zhodnotil jsem zdánlivě moudře, jenže debata se tímto oznámením dostala na úplně jinou a ultra rychlou kolej.

"Asi milovat? Co to na mě zkoušíš. Jak asi milovat?", vypouštěla máma z pusy z jednoho slova udělaná dvě a přetavená do úplně jiného významu.

"Neřikám asi milovat, ale asimilovat.", zdůraznil jsem.

"Ty jsi měl zase tu marhuánu, viď? Co to meleš za nesmysly? Neříkáš asi milovat, ale asi milovat?", téměř hudrovala.

"Asimilovat bez pomlčky".

"Bez jaký pomlčky? Ty si asi blbej. Taky bez pomlčky.", už se lehce smála.

"Jako že se přizpůsobuješ většině, asimiluješ se. Rozumíš?", snažil jsem se vymotat z toho slovního panoptika.

"Já se neasimiluju, já se mám ráda", trvala vytrvale na svym.

"Ale to se klidně, Zorinko, měj. To je správně. Klidně se i miluj, to je ještě lepší. Mít se rád se s asimilací tak trochu prolíná.", ufff, domotal jsem to tutově ještě víc, než to zamotaný bylo.

Chvíli ticho.

"Tak", pronesla máma po chvíli, "aby bylo jasno: mám se ráda, protože kdybych se neměla ráda, měli by se mnou ostatní určitě nějakej problém. Nemám se ráda asi, ale mám se ráda určitě. Takže si nech ty svoje slovní hříčky pro ty, co si je uměj užít a mluv s matkou slušně. A česky!", zdůraznila na závěr.

"Vysvětlím, až přijedu na Velikonoce. Teď to necháme bejt, jo?"

"Velice ráda!", téměř zvolala. "Tak krásnej den si přece nebudeme pyzdit asi milováním. Když tak si ho vyšperkujeme milováním. Bez asi..."