Velké francouzské nadýmání

Již za dva roky čekají Francouze prezidentské a parlamentní volby. Při současné protiislámské hysterii se zdá, že reference porostou Putinově „přizvukovačce“ Marine Le Pen. Návrat na jeviště ovšem ohlásila i bývalá hlava státu.

Sarko je zpět! Nicolas Sarkozy tak porušil svůj „porážkový“ slib, že se navždycky stáhne (to egoisti dělají, viz Nixon).

Komu to prospěje?

Le Pen, dceruška věčně zlobivého otce, se ohání lecčím, co počechrá hrdou francouzskou duši. Mimo jiné vyzdvihuje důležitost francouzštiny do nebes. V časech, kdy francouzských mluvčích ve světě značně ubývá a jejich jazyk už není ani v „top 10“ a kdy jeho status (je zaštítěn už pouze coby jeden z výsledků druhé světové války) jednoho z hlavních jazyků OSN, NATO a EU působí spíše komicky, je to jen plytké nacionalistické plácání. Le Pen by také dojista umořila už tak dost nízkou hospodářskou produktivitu galské země. Byť je pochopitelné, že severní národy jsou pracovitější v důsledku toho, že jejich předkové si museli ve výrazně méně příznivých podmínkách vydobýt živobytí, zatímco jižní slunko vždy vábilo k zahálce a siestě.

Zřejmé je bratříčkování se Le Pen s Putinem, jak tomu činí i většina předních euroskeptiků (až na "anti-Rusa" Kaczyńského). Hledá protipól k Bruselu na "temném Východě" u vnějšího euro-nepřítele. Vládce vší Rusi je výtvorem agresivní a nevyzrálé duše svého národa, nikoli jejím tvůrcem. Ruské revanšistické tendence jsou naprosto jasným důsledkem komplexu z porážky ve studené válce. Velký "slovanský bratr" je tak na úrovni Němců po první světové válce (a neméně nebezpečný), tedy o století pozadu za Evropou. Le Pen tak chce po všech stránkách vtáhnout vývojově zpět svou Francii. Plamenná politička totiž náleží k prazvláštní skupině (do níž patří i "náš" Klaus) západních křesťanů a postkřesťanů, kteří hledají "hodnotové cokoli" ve věčně se vymezujícím a uraženeckém pravoslaví.

V roce 2017 zřejmě Le Pen ještě neuspěje, roku 2022 by její vyhlídky mohli být ale mimořádně velké. Pokud totiž opět Sarkozy vstoupí do Elysejského paláce předním vchodem, pět let na to budou žádat Francouzi super-změnu, ať už jakoukoli (pro rok 2022 již předběžně padají jména jako Manuel Valls, Pierre Moscovici, Harlem Désir, Christine Lagarde, Michel Barnier, Nathalie Kosciusko-Morizet, Michel Platini). Coby předběžné opatření by mohl posloužit kremelský model z roku 1999, kdy si Boris Jelcin „vychoval“ Vladimira Putina, pro předejití státní pohromě i pro vlastní jistoty. Byl by francouzským demokratickým silám za sedm let k dispozici někdo mladý, nadějný, kdož by i zvučností svého jména přebyl značku Le Pen (aby si nemuseli vyčítat, kdo má výhodu jen díky předkovi)? Snad jen Jean-Christophe Bonaparte (mimochodem potenciální císař Napoleon VII.), ekonom euroatlantického smýšlení, jenž by díky svému jménu jistě přebral „lepenovcům“ nejednoho nacionalistického voliče (ač sám má do národovce daleko), by byl vhodným adeptem na naplnění zmíněného ruského vzoru!

Dynastičnost na politickém poli není ve Francii, až právě na "lepenovce", příliš běžná. Známe ji v demokratickém světě spíše z USA či Izraele. V Řecku zase vykazují dlouhodobou dominanci klany Karamanlisů a Papandreouů.

Ale zpět do Paříže! Národní fronta umně mixuje pétainismus s gaullismem. Ač je to krajně pokrytecké, nejedná se o nic neobvyklého, kupříkladu Putin rád roubuje sovětský sentiment na carismus a pravoslaví!

Je na místě pomýšlet už dopředu na to, jak Marine Le Pen zamezit cestu na prezidentský trůn! A nejlépe pak i její neteři, která v budoucnu nepochybně kormidlo Národní fronty převezme (má to předplaceno)! Jinak se z toho nejen Francie.....