Vzdor zásadnímu osobnímu odporu k osobě Vladimira Putina a jeho nechutnému špicl-režimu jsem se ve svých loňských únorových článcích vyjádřil pro vznik nového státního útvaru na východě Ukrajiny, jakousi „Ukrajinskou Rus“.
Toho času byl Krym ještě ukrajinský. Ve hře je nyní Novorusko. Je života neschopným bastardem Kremlu? Nebo může být pro jiné státy plnohodnotným partnerem na mezinárodní scéně? Rusko si jeho existenci přeje. Avšak přeje si právě i jeho plnohodnotnost?
Reálná Huntingtonova linie
Domnívám se, že nepřeje. Moskvě to její neo-carský a neo-sovětský imperialismus ani nedovoluje. Chce jen nový nárazníkový satelit. Zavání to revanšismem, už nějaký ten pátek. A podle toho vypadá i „představenstvo“ samozvaného státu na ukrajinském východě. Samu životnost Nové Rusi to však spíše podlamuje, nežli upevňuje. Je hezké, že si jde Rusko vlastní cestou, ale mělo se dívat, kam šlape. To by ovšem vyžadovalo jistou dávku empatie, a ta ruské duši poněkud schází.
Přesto přese všechno působí Ukrajina dojmem paskvilu. Postsovětské republiky náleží do kategorie států, jejichž hranice byly vytyčeny nehorázným „čmáráním po mapě“ a soustřeďují v sobě neslučitelná etnika. Podobné případy můžeme vidět v Africe či Arábii, kde vznikly nepřirozené státní hranice působením koloniální arogance evropských mocností. Činilo a stále to činí mezinárodnímu společenství potíže, viz Rwanda, Somálsko, Irák či Libanon. V rámci bývalého SSSR to byl prvořadě případ Gruzie.
Početné menšiny má na svém území kdekdo. Španělům se „cukali“ Katalánci, Angličanům Skotové, a mohli bychom ve výčtu pokračovat. Jenomže na Ukrajině je to jiné, zásadnější, tam se láme civilizační linie. Tentokrát ne na papíře, jak je tomu u Huntingtona, tentokrát je to skutečné, děje se to!
Jiná „pohádka“ už je ovšem Krym. Jeho anexe byla zločinem! Území odloučené od původního státu se nesmí stát součástí jiného, může pouze vyhlásit samostatnost. Proto Albánie neanektovala Kosovo! Proto Rumunsko neanektovalo Moldavsko! Proto Turecko neanektovalo Severní Kypr! Svět v tomto ohledu od druhé světové války pokročil. A Rusko najednou vše vrací zpět! Do dob, kdy si kupříkladu Hitler bral, co chtěl. I proto se musí Putin potýkat s ustavičným srovnáváním s nacistickým vůdcem.
Nazval-li jsem Ukrajinu paskvilem, musím přiznat Novorusku právo na život. Seděl-li by v Kremlu demokrat a nebyl-li by Krym součástí Ruska, pak bez mrknutí oka. Ale pokud poslouží nový stát tyranovi, je to přinejmenším dilematické. Darovat život někomu, kdo pomůže nepříteli?
Má-li se Kyjev vzdát jistých východních částí svého území, musí Moskva oželet Krym, jenž by se z ruského stal novoruským. Už tak dost, že by Ukrajina „dávala podruhé“ (mělo by platit má dáti - dal)! Řešení by to bylo rozumové, s nacionálními city, emocemi, natož vášněmi by to nemělo společného nic! Novorusko by však muselo být „normální zemí“, k čemuž má ale značně daleko!
Nezbývá než doufat, že nová generace Rusů už pokročí. Kupříkladu jako mladí Íránci, kterým jistě brzy teokracie nesnesitelně zhořkne (pokud jim to Američané neosladí, USA mají totiž jedinečnou historickou schopnost nadělat si z potenciálních spojenců zaryté nepřátele a vehnat je do náruče fanatickým radikálům).
Na závěr se musím zastat příznivců nových eurounijních sankcí vůči Ruské federaci. S teroristy a tyrany se nevyjednává!
