Globalizace versus autonomizace

Existuje něco jako nedotknutelný národní zájem? Tedy pojem, který si berou do úst politikové vpravo i vlevo. Zavání to zdáním konsenzu, avšak klamně! Je stát nejdůležitější správní složkou? Pokud ne, tak existuje pak cosi jako globální zájem, jemuž by se národy měly podřídit? Anebo naopak – existuje lokální zájem? Odporují si, či se doplňují?

Návrat do minulosti?

Levici se ekonomická globalizace příliš nezamlouvá, hledá za ní skrytého kapitalistu. Kvůli svému vžitému internacionalismu se však líbí socialistům globalizace politická, k níž má pro změnu pravice vztah velmi rozmanitý.

Část liberálů a konzervativců (u nás SSO a ODS, nikoli však TOP 09) se federalistickým a supranacionálním choutkám úporně brání, považuje je za levičácké a elitářské, za nebezpečný experiment nudících se intelektuálů. Tito pravičáci zapomínají, že právě jejich ideoví předchůdci a souvěrci globalizaci zplodili a rozpohybovali (rodiče Margaret a Ronald). Mohli očekávat, že za ekonomickou kosmopolitizací půjde i ta politická (že by vlastní nechtěné dítko?), jež je neoddělitelná. Jedna bez druhé být nemůže, jednalo by se pak o paskvil!

Jako vzor tito semi-globalisté předkládají 19. století. Dobu bezuzdného podnikání a nacionalismu coby státní normy. S odůvodněním, že dobře už bylo. To konzervativci z principu dělají, ohlížejí se vzad, kde vyhlížejí lepší včerejšky. Zatímco pokrokář hledí vždy výlučně vpřed! Paradoxně se ustrnulost a antireformismus často předkládá levici. Směr vzad je na pravici maskován jako vpřed.

Nezřídka je však součástí této strategie i vyzdvihování vidiny hospodářského autonomismu. Co nejméně státu (což pokrytecky hlásají především nacionalisté ke státu pevně přimknutí, kteří se neustále ohánějí státní suverenitou, ač ekonomiku se státem pokrytecky nespojují) a s tím spojený základ lokální samosprávy. A nejlépe žádný do toho kecající intelektuál. Protože je asi normální nemyslet a vyrábět (i politik má prý být manažer, nikoli myslitel)! Jaký je však pro občana rozdíl v nařízeních obecních a státních, potažmo nadnárodních? Autonomizace je v tomto ohledu daleko nebezpečnější, protože na rozdíl od státu je samosprávná místní moc schopna si na jedince zasednout. Dokáže být daleko více buranská a regulantská. Nedokáže měřit stejným metrem právě proto, že má přímý dosah. Dejme si příklad. Zaměstnavatel z meziosobních pohnutek nezaplatí podřízenému, zbavenému možnosti opřít se o byrokracii, o státní inspektorát práce. V takovém případě se onen podřízený stává obětí bezpráví a ekonomického diktátu ala „postnevolnictví“ 19. století! Kapitalistům se zachtělo stát se feudály! To se holt stává, že vítězové napodobují ty, které sami porazili.

Jestliže lidstvo už něco prožilo, proč by to mělo dobrovolně opakovat a nejít vpřed? Když nějaká epocha pominula, pak kvůli vyčerpání a proto, že přestala být úspěšná a prospěšná! Nač opakovat tedy již neúspěšné a vyčpělé recepty, z nichž se lidstvo vyvázalo a pokročilo? Chce se někomu žít v 19. věku?

Hospodářské celky nelze od politických oddělit. To platí i pro otázky bezpečnosti. Kdo kasíruje, ručí za bezpečnost!

Spor o globalizaci a autonomizaci svědčí o tom, že ten uprostřed - tedy stát - už dodýchává! Neoliberálové by však rádi volný globalizovaný trh, ocelový nacionalistický stát a neregulovaný, nevázaný trh s prvky autonomismu. Pěkná patlanina! O politické evoluci, nezadržitelně směřující k vrstvení na kosmopolitní, kontinentální a národní úroveň, nechtějí ani slyšet. Z každé „vrstvy“ by si chtěli ulomit kousek, farizejové! Mají smůlu – všechno, nebo nic!!!