Lída Baarová – secí stroj, který neseje

Nejočekávanější tuzemský filmový titul roku je už od minulého týdne v kinech! Převážně budí rozpaky – a v důsledku zájem. Možná trumfne i výdělkově rekordní Vratné lahve.

Příběh národní naivky

Negativní reklama je také reklama, jak známo. I díky tomu Renčův počin suverénně opanovává čelní pozici tržeb v kinech. Spousta lidí chodí snímek shlédnout z pouhého popudu, aby viděla, „jak je to blbý“! Filip Renč vzápětí spadl do kategorie filmařů, kteří postupem času točí hůř a hůř za víc a víc peněz (v té souvislosti bývá zmiňován především Troška). Takovýto mediální obraz se nám nyní naskýtá. Zásadní úlohu v tom hraje ovšem i to, že režisér je hradním exponentem, navíc dekorovaným. Opus tak proti sobě opět staví zemanovce a schwarzenbergovce (od 2018 zřejmě překřtěné na pospíšilovce). Propírá se proto státní podíl na rozpočtu filmu, jakož i údajná nekulturnost prezidenta, jemuž se to, co viděl při premiéře na plátně, údajně náramně zamlouvalo. Jeho mluvčí Ovčáček pak všechny rejpaly okřikl, že za Renčovu práci nejlépe hovoří výdělky z kin. To je ovšem poznámka výsostně kapitalistická, Haló noviny se z toho musejí obracet ve sběrně! I když - komunismus a kapitalismus mají společného jmenovatele - materialismus. Rozcházejí se jen v otázce přerozdělování, potažmo nepřerozdělování.

Pokusím se o vlastní náhled, přispěji svou trošku do baarománie. Začnu zastáním se tvůrců. Považuji za absurdní výtku z nedostatečné dobovosti. Kritiku v tomto ohledu schytal kupříkladu skladatel Ondřej Soukup. Coby milovník germánsky burácivé linie Bach-Wagner-Orff-Zimmer musím poznamenat, že se mi Soukupova hudba zalíbila, ač samozřejmě o nějaké super-originalitě řeč být nemůže. Je fakt, že nebyla do scén zrovna vhodně zařazena (zejména při ztvárnění Křišťálové noci vyzněla oslavně), což už je ovšem Renčův problém. Rezolutně však odmítám, že film postrádal více ryze dobové muziky. Přece jen chodíme do kin na současné snímky. Pustíme-li si Gladiátora, určitě neuslyšíme neustálé brnkání na lyru. Takhle přece kinematografie nefunguje nikde.

Stejně tak se mi nezamlouvá kritika, že je film příliš zkratkovitý, neboť zachycuje jen malou část hereččina života. Jistě, ale film byl cíleně zaměřen – byť bulvárně, nenáročně, mainstreamově a komerčně – na Baarové zapletení se s předními nacistickými pohlaváry. Co na tom, že ji domácí diváctvo zná především z raně protektorátní Dívky v modrém, příběh se zaměřil na jiné údobí. To filmy dělají, nejsou všeobzorové! Nechyběly ani zajímavé detaily - Hitlerův čajový dýchánek a Goebbelsova krize loajality.

Nesdílím ani výtky kvůli nedostatečnému vyobrazení nacistické zvůle. Snímek je o arcináně, ne o politice. De facto jen přirozeně kopíruje Baarové politickou negramotnost. Do kina jsem šel kvůli jejímu příběhu, nikoli na přehlídku zločinů Třetí říše. Od toho tu máme jinou tvorbu! Navíc - sadismu bylo ve filmu dostatek a projevů, že fašismus "není normální", stejně tak. Z podobných důvodů se mi kdysi příčily tendence vměstnat do seriálu Vyprávěj co nejvíce antibolševismu, neuvěřitelně to rušilo děj. Snaha o politizaci kultury tu, zdá se, bude vždy, bez ohledu na povahu režimu.

Příčil se mi také chechot diváků, když Goebbels vzlykal své milence do telefonu proto, že jim Führer zatrhl vztah. Vůdcovský princip skutečně vyvolával v Goebbelsovi a jemu podobných až infantilní obdiv a oddanost vůči Hitlerovi, je proto mimořádně pravděpodobně, že to bezhlavě zamilovaný říšský ministr přímo oplakal.

Je fakt, že pocity trapnosti jsem vyplýtval už před filmem na upoutávce na jakousi zfilmovanou americkou komiksárnu, v níž figuruje nějaký supertrapný superhrdina a která svou stupiditou byla naprosto nesnesitelná a Lída Baarová pak oproti tomu působila až odlehčeně. I proto jsem k ní dosti shovívavý!

Ale nyní přejdu k záporům filmu. Filip Renč je cosi jako český Michael Bay. O tom mě přesvědčila už Sanitka 2. Rychlý střih, nepřehlednost, roztěkanost, trhavost, hyperaktivní kamera. Akční styl. Mnohým svědčí, nepochybně, mě nikoli. Očekával bych komornější přístup. Z toho ale člověka "vyléčí" už hřmotný úvodní titulek.

Do uší bijící je „historický polopatismus“, vše je vysvětlováno až příliš vypjatě a navíc nelogicky. Fröhlich provede říšského ministra propagandy domácností, ale až teprve poté vylíčí své družce, co je zač, a to způsobem, který dělá z Baarové úplnou hňupku, jež snad ani neumí číst noviny nebo si zapnout rádio.

Obrovským nezdarem filmu je přehnaná teatrálnost. Některé dialogy působí dosti nepřirozeně a nuceně. Zejména slovní výpady Ljuby Hermanové, „která se nezapletla“. Zasloužilý umělec Renč je v tomto jasným generálem po bitvě a ordinovat to dějově do počátku Protektorátu, kdy bylo vše ještě otevřené, je nesmysl.

Tvůrci si přivymysleli hereččino odsouzení na smrt. Budiž, umělecká licence! Ale její útěk z Německa coby československé občanky už jde proti dějinné logice. Navíc je jasné, že v takovém případě by si ji náckové po březnu 39 pěkně podali. Absurdit je v ději ale daleko víc, a větších! Fröhlich ukazuje Baarové bulvár s tím, že si celá Říše šušká o jejím vztahu s Goebbelsem. Vůdci poplatná cenzura samozřejmě neumožňovala novinám něco takového vydávat. Hanět toho času čtvrtého muže režimu (Hitler, Göring, Heß, Goebbels) bylo nemyslitelné, z fleku by to hrdelně odnesla celá redakce. Když už to ve scénáři ale je, proč si pak Hitler musí nechat od Goebbelsovy manželky povědět, „kdo je ta žena“? Působí to dojmem, že celé Německo už to ví, jen Führer se to dozvídá jako ten nejposlednější Němec. A ještě jedna nelogičnost. Goebbels provede svá dítka vilou Fröhlicha a Baarové, navštěvují se, přesto se pak děti úplně vygumovaně ptají maminky, kdo Baarová je. Vypadá to v důsledku, že polopatismus potřebují sklerotické postavy, ne divák.

Představitelka titulní úlohy Táňa Pauhofová nebyla vůbec dobrou volbou! Snad jen, že Hitler dosáhl modrých očí a Baarová germánských rysů, v tom je film „napřed“. Jedním z nosných témat díla je ale historická skutečnost, že pánové padali Baarové k nohám. Při vší úctě k Pauhofové, nenajdete v biografu muže, který by pro ni zahořel. Nepůsobí to potom vůbec důvěryhodně. Snímek tak ztrácí na kráse jako celek! Příhodnější by mi přišlo například angažování Báry Seidlové. Fröhlich z toho, soudě dle reakcí dam, vyvázl poněkud lépe.

A když už jsem u Fröhlicha, samostatnou kapitolou je dabing. Když poprvé zazněl hlas Martina Stránského a absolutně "neseděl v kolejích", zamrazilo mě. Potom jsem si ale tak nějak zvykl.

A to nejlepší nakonec! Pavel Kříž! Připravoval se v době moderování Kousku nebe, kde plnil lidem přání. Možná i pro něho byla ryze záporná role splněným přání. Čas od času se mnozí herci vyznávají z touhy hrát někoho zlého. Do děje vstoupil scénou připomínající příchod Darth Vadera. Za smíchu nemála diváků. Což bylo ovšem unfair! Předsudek a negativní zaujetí! Kříž Hitlera totiž opravdu připomínal. Ukázal i Vůdcovu plachost, jeho neznámou stránku. Celkově však působil Kříž šablonovitě, přemotivovaně a příliš „divadelně“. Jako všichni, kdo kdy budou chtít Hitlera ztvárnit, se nutně potýká se srovnáváním s Brunem Ganzem, nikoli s Hitlerem samotným. Je to zajímavý psychologický fenomén stvořený kinematografií, kdy pohled na historickou postavu udává herec schopný nejikoničtějšího podání, nikoli sama historická postava (což se teď zřejmě přihodí i Baarové). Ganz měl v Pádu Třetí říše daleko více prostoru k projevení se a jeho výkon byl grandiózní. Každý cinematologicky založený Evropan si ho zaškatulkoval a udělal si z něho vzoreček!

Co na závěr? Otakar Vávra asi nebyl ztělesněním ideologické čistoty, ale toto měl točit on! Snad jen se Renč "nepoameričtí" i v momentálním trendu nátáčení trilogií, to by byl pak vpravdě horor!!!