Povolební pozornost byla evropskými médii věnována zejména Ganleyho pokračovateli Nigelu Faragemu a vzorné dcerušce svého papá Marine Le Pen. Nafouknutá eurofobní bublina!
Protest-parta
Cíle mají oba dva, Farage a Le Pen (nebudu přechylovat cizí příjmení), shodné, zničit společný evropský dům. Jinak se však zásadně odlišují. Farage má na kontě dokonce počastování lepenovské frakce coby antisemitské. V názoru na Izrael by se určitě rozcházeli. Totéž platí v protichůdném postoji ke členství v NATO a atlantickým vazbám. Oba jsou běžně označováni za krajně pravicové politiky. V ekonomických otázkách se ovšem také neshodují ani omylem. Farage je v tomto ohledu jasně liberální, zastánce volného trhu. Le Pen je naproti tomu protekcionistka a antiglobalistka, tedy nacionalistka i na poli hospodářském, z Farageho pohledu zpátečnická. Marine Le Pen vede Národní frontu, de facto rodinný podnik (jak typické u podobných stran, viz Kaczyński v Polsku), předsednictví podědila po otci, její druh je místopředsedou a neteř partajní "korunní princeznou". Farage je anglickým monarchistou, ovšem třeba s korunním princem Charlesem se rozchází v názoru na Putina - pro jednoho vzor, pro druhého nový Hitler. Při skotském referendu bude Farage spíše důvodem k odloučení od Anglie.
Představme si na moment, že ti dva, Le Pen a Farage, by to dotáhli nejvýš. Le Pen ovládá elysejský palác a Farage Downing Street 10. Evropský dům skutečně padá, Unie končí, vše se vrací hluboko pod Maastricht, Mitterrandovo a Delorsovo pracné dílo je zbořeno. Přívod německých milodarů je zákonitě utnut. Le Pen si chce hrát na vlastním písečku se vším všudy. Farage škemrá alespoň o zachování společného volného trhu. Dlouho jim to nevydrží, voliči mají nervy jen jedny. Naprostá nesouhra Evropy, koordinace nula, Řím bezradně vyčkává, Berlín se jen škodolibě chechtá.
Lepenovská národo-linie je průzračně přímá, nacionalismus je poměrně čitelný i ve Francii. Pikantní je ovšem Farageho touha po společném evropském volném obchodování bez unijní asistence. Pokrytectví! Když jde o prachy, integroval by se hned! V podstatě by se jednalo o z řetězu utržený eurokapitalismus bez přívlastků i bez hranic. A především - bez celoevropského politického dozoru a regulačního nástroje. Tedy takové buržo-eldorádo na kontinentální úrovni. Klausovy ekonomické hříchy a diletantismy z 90. let by vedle toho bledly závistí.
Z pohledu federalisty unijní víkendové výsledky voleb do Evropského parlamentu nepotěší, neurazí. Federalisté zůstali federalisty, skeptici skeptiky, jen komunisté si stále nevzpomněli na svůj vrozený internacionalismus a skeptikům (a Kremlu) ochotně sekundují. Vlak jede dál, zejména pak německá mašina. Sem tam někdo zasloužilý vystoupil, třebas Bernd Posselt, Zuzana Roithová či Libor Rouček. Na levici se zaskvěl nový italský premiér Matteo Renzi, na pravici i po devíti letech bundes-kancléřského vládnutí předvedla neutuchající politickou vitalitu Angela Merkel, smekám.
Souhlasím s prezidentem republiky Milošem Zemanem, že Evropská unie by měla obrátit další integrační zřetel k budování společné armády. Přirozeně s nezbytným politickým zaštítěním, jakýmsi unijním ministerstvem obrany. Podobně jako globální finanční krize předvedla, že Evropská centrální banka by si "zasloužila" nad sebou mít euroministerstvo financí, ukázala krize ukrajinská, že by se Evropa měla vážně zabývat utužením vlastní politiky zahraniční, bezpečnostní i obranné.
Komu se v Unii nelíbí, nechť využije svých svobodných možností a založí si hnutí, vyhraje volby, získá ústavní většinu a země české z bruselkého spolku vyvede. Mnoho zdaru!
