Duhy a neduhy plíživé kosmopolitizace

Řecko, Rusko, Islámský stát, Venezuela… Všude tam (a nejenom tam) se dějí „velké věci“. Jedná se o místa, kde vítají nové lepší zítřky, zatímco zbytek světa jim jen hází klacky pod nohy? Či jsou to naopak bašty posledního vzdoru proti přirozenému vývoji, jakési politické evoluci?

Kdo spí na vavřínech? A kdo bdí na trní?

Dnešní člověk je „Homo info“. Stále větší otevřenost a vědění přispívají postupující kosmopolitizaci na poli společenském, hospodářském a politickém (kupříkladu unionizace kontinentů – viz EU a AU). Ti, kdož však evolučně nestíhají, neorientují se či se bojí čehokoli nového, se zpravidla ve svém zpátečnictví zaštiťují nacionalismem. Nacionalisté z různých zemí se v minulosti „neměli příliš v lásce“, jejich pozice byly v protikladu, nezřídka spolu i válčili. Nyní jim ovšem pšenka tolik nekvete, a tak se napříč zeměmi, světadíly i kulturami začali naopak přátelit (nacionalisté všech zemí, spojte se!). Nacionalizovat se začala i jinak principiálně internacionalistická krajní levice. Novopečený řecký premiér Alexis Tsipras, ač komunista, sáhl po nacionalistech coby koaličních partnerech (tolik typická internacionalizace krajní levice celosvětově ustupuje nacionalizaci, tedy v tomto případě stalinizaci a detrockizaci). Ještě před pár dekádami cosi nemyslitelného. Těm „krajním“ však už nezbývá než spolupracovat. Kdo jiný by je v novém tisíciletí vzal pod svá křídla, že? Bolševikovi Tsiprasovi fandí i pravičák Nigel Farage, pro svůj euroskepticismus by se upsal kdekomu. Soudím, že  Tsipras bude Brusel pouze provokovat a vydírat, a to ve všech směrech (řecký vlk se nažere a evropská koza zůstane celá). Před Řeky dělal ramena. Bez Unie ale jeho stát padne - nenávidí ji, ale i potřebuje! Vlastní měnu neuživí ani omylem. Kdo za to ale bude moct? Podle Tsiprase jistě Západ! Předkládání „vnějšího nepřítele“ domácím masám je nejznámějším znamením vnitřní totality i neschopnosti. Neschopnost tvořit a možnost vyžít pouze z nenávisti vůči všemu okolo. Ostatně sdílená nenávist – a zvláště ta iracionální, sebeukřivděnecká a sebelítostná – je nejlepším a nejspolehlivějším tmelem „orwellovských oveček“ všeho druhu a všude na světě! Ve zdejších zeměpisných délkách a šířkách si kupříkladu málokdo připustí, že mohou Češi chodit po opravených chodnících a jejich děti chodit do zvelebených škol a na bezpečnější hřiště jen díky tomu, že jim na to vydělali sousedi Němci! Za klíčové atributy k dobrovolnému přimykání se ke „krajním sférám“ považuji nedostatek alternativ, nedostatek rozhledu, ignoraci a ideologickou zkoprnělost. Takto se může vzhlédnout v extrému duchaprostý vyvrhel i samolibý profesor.

Tsipras není jediným, kdo letos může poškádlit Brusel, řada Poláku bude na podzim ráda slyšet na svéráznou notu Jaroslawa Kaczyńského. Před deseti lety se spolu s bratrem svezl na národovecko-katolické vlně, která jeho vlast zavalila po úmrtí papeže Jana Pavla II. (takový malý paradox vzhledem k univerzalistické, nikoli pronacionální podstatě římské církve). Kaczyński však na rozdíl od Tsiprase nepěstuje lásku k Vladimiru Putinovi, nacionalismus našich severních sousedů je z principu protikremelský. Případ dalších Poláků Bronislawa Komorowského, Donalda Tuska a Radoslawa Sikorského však ukazuje, že sejití z cesty může zabránit výrazná osobnost, která v pravý okamžik ukáže správný směr. Komorowského vítězství v letošních prezidentských volbách je očekávatelné už v první kole. Tusk by ho pak mohl nahradit za dalších pět let. Do té doby si „odbude“ prezidenturu eurounijní.

Evropanství je článkem kosmopolitismu. Kdo se cítí býti Evropanem, považuje to za bezprostřední součást příslušnosti k rodné hroudě. V tuzemském případě tak panuje pro Euročechy rovnocennost mezi jejich češstvím a evropanstvím, jsou od sebe neoddělitelné, doplňují se, neodporují si. ČR je pro ně institucionálním zhmotněním češství a EU institucionálním zhmotněním evropanství. Mohou nesnášet konkrétní politiku i politiky Prahy a Bruselu, nebudou však kvůli tomu bořit republiku, ani Unii. Rád říkávám, že eurofederalismus znamená, že se o osudu Evropy bude rozhodovat v Bruselu, zatímco euroskepticismus znamená, že se o jejím osudu bude nadále rozhodovat v Moskvě a ve Washingtonu.

Za zásadní pro politickou realizaci evropské ideje považuji schopnost spolupráce pravicových stran napříč zeměmi, levice to má v popisu práce „už od přírody“. Evropského vzoru se do jisté míry chopila i Afrika, Africká unie je již skutečností. Ryzí světoobčané pak doufají, že se dožijí levelu nejvyššího, transformace Spojených národů v cosi jako Kosmopolitní unii.

Evropě bývá často (dokonce čím dál častěji) předhazováno, že usnula na vavřínech, že dostatečně nebojuje proti nepřátelům vnějším (obrovský výčet) i vnitřním (multi-kulti). Že je příliš nehybná, zženštilá a nechává se ohlodávat okolními hladovci. Domnívám se však, že touha Evropanů už proti nikomu a ničemu nebojovat a tvořit a budovat, spojovat se a rozvíjet je novým přirozeným vývojovým stádiem. Evropa neusnula, nepřichází o hodnoty, jen je inovuje. Dorazila do nové mírové stanice, kterou zbytek světa nemá ještě ani v dohledu. Evropa nezačíná zaostávat, jak se tvrdívá, Evropa je stále vpředu. Akorát že být v čele už neznamená ovládat a brojit. Jenomže to omezeným, animalistickým, mačistickým palicím nikdy nedojde, že normální je mír a otevřenost!

Za zmínku stojí i imperialistické zpátečnictví Ruska a Číny. Nectí dané hranice jiných zemí. A za své přirozené hranice považují ty z dob svého největšího historického rozmachu. Že je to možné i v novém miléniu nám loni předvedl kremelský pán. A ještě měl tu drzost přirovnat Krym ke Kosovu. To však není součástí Albánie, zatímco Krym součástí Ruska ano. Zpátečnictví a agresivitu ruské duše (Putin je jejím výtvorem, nikoli tvůrcem) přiživuje i věčně se vymezující pravoslaví.

V Číně si při politice jednoho dítěte mnozí hledí přivést na světlo boží mužského potomka. Rýsující se totální nepoměr pohlaví v populaci nejlidnatější země světa přináší předzvěst, že si neukojení, a tudíž frustrovaní a agresivní Číňané budou chtít zchladit apetit v armádě. Nedobrá zpráva pro svět, dobrá vyhlídka pro výboje Pekingu. Jako další se v absolutním revanšismu shlédl Islámský stát a vysnil si územní rozsah všech dávných chalífátů.

Do karet však jistě kosmopolitizaci hraje kubánské sbohem spolku bolívaro-revolučních snílků. Havana je už dostatečně poučena. Ne však zatím Caracas! Hugo Chávez stihl zemřít dřív, než se změní ambiciózní Venezuela v zemi zklamaných nešťastníků. Nicolás Maduro takové "štěstí" asi mít nebude. Viníka má již ale bezpochyby dopředu vyhlédnutého – Západ!

Polická evoluce se nevyhýbá ani Spojeným státům. Bil Clinton je dodnes ctěn a veleben coby symbol 90. let, doby největší síly a slávy národa pruhů a hvězd. Americká ekonomika neměla nejmenší konkurenci (demokraté říkají, že díky Clintonovi, republikáni říkají, že vzdor Clintonovi), jelcinovské Rusko si dávalo velmocenskou pauzu, Čína se teprve nadechovala a o nějaký islám se nikdo nezajímal. Život jde dál. Barack Obama už musel čekat na přijetí u čínského prezidenta jako svého času Hácha na Hitlera! Ale přesto zůstávají USA mimořádně stabilním a stabilizujícím prvkem mezinárodní situace. Nikdy si nehrály na monarchii (i proto neznají paralelitu úřadu prezidenta a premiéra), George Washington „vynalezl prezidentské dvakrát a dost“ (díky jeho odkazu zdobí dnes titul prezident většinu hlav států) a nikdy americká unie nepoklesla na úroveň diktatury. Země ctí jisté nepřekročitelné mantinely. Přesto Američané v připravenosti na kosmopolitizaci zaostávají za evropskými kolegy. Některé eskapády tamních protestantských šílenců připomínají počínání fanatiků mekkánského vyznání.

Známé je ovšem i pokrytectví Washingtonu. Snad se mu podpora super-ultra-konzervativních Saúdů nevymkne. Hada na prsou si v minulosti hřáli již mnozí. Kupříkladu Američané Číňany (to mají s Rusy společné) či Afghánce. Případ posledního íránského šáha je však dostatečně dějinně odstrašující - nechat padnout kamaráda diktátora zákonitě neznamená cestu správným směrem! Vedle tradičních amerických farizejád Obamova administrativa často předvádí i geo-přezíravost (poznala to Praha, Varšava, a dokonce i Paříž). Žehlit to pak zpravidla jezdí Joe Biden, John Kerry nebo svého času Robert Gates.