S loňským ramadánem přišla i islamisty dlouho deklarovaná obnova chalífátu. Po titulu chalífy předtím nikdo nevztáhl ruku celých 90 let. Naposledy - neúspěšně - v roce 1924 Husajn al-Hášimí.
Všeobecně uznávaným chalífou byl do téhož roku osmanský princ Abdülmecid II. Chalífové v průběhu staletí sídlili zejména v Medíně, Damašku, Bagdádu, Káhiře a Cařihradu. Nyní tedy v Rakce (ve středověku si po dobu 13 let status sídelního města chalífátu už "střihla"). Islamismus dlouho napovídal, že je to jen otázkou času!
Institucionalizace islámu
Protože měl vždy chalífát kromě náboženského významu i politický vůdcovský nádech, spojila nová samozvaná hlava muslimů Abú Bakr al-Bagdádí (coby chalífa používá jméno Ibráhím; na Západě se objevila i forma Ibráhím III., neboť dva chalífy téhož jména již historie zná) svůj nový majestát s existencí tzv. Islámského státu. Ten se aktuálně rozprostírá na povstaleckých územích Sýrie a Iráku. Ovšem al-Bagdádího ambice sahají mnohem dále, protrhávají i dějinný geopolitický vývoj a počítají se základním požadavkem islamistů, jakousi reconquistou dřívějších muslimských území (například Balkánu a pyrenejského poloostrova), tedy s rozsahem státu v nejzazších historických hranicích všech islámských říší i státečků. Jedná se o jakýsi druh expanzivního revanšismu, který se v menší míře projevuje kupříkladu u Rusů či Číňanů. V oněch případech je ovšem jeho zdrojem nacionalismus, v případě Islámského státu se jedná o náboženství. A o jakousi opožděnou antivariaci křížových výprav ("půlměsíční výpravy?"). V cestě al-Bagdádího úspěchu stojí zejména nejednotnost arabských zemí i islámu samotného a omezené průsečíky panislamismu s panarabismem. Islámský stát má v plánu prostoupit i na muslimská území, kde by se potýkal s panturkismem a jinými pan-ideologiemi.
Přímým obrazem vnitřní diference je Irák (legendární sunnitský Bagdád je od amerického vpádu ovládán ší´itskými politiky, podobný osud v podstatě o něco dřív potkal Damašek, naproti tomu původně ší´itská Káhira je už nějaký ten pátek sunnitským klenotem). Chalífát je v rozporu s ší´itským směrem a část Iráku proto tíhne k Peršanům. Kurdové, ač sunnité, žádají samostatnost, dávají před náboženským všestátem přednost svému národnímu uspořádání (byť především Turci a Íránci jim to budou mírně řečeno kazit). A z islámského tábora někdy vedou cestičky prazvláštními směry. Třebas Kaddáfí přizvukoval pravoslavnému Miloševićovi proti muslimským souvěrcům v Bosně a Kosovu. Diktátorská košile mu byla bližší nežli náboženský kabát.
Pikantní je skutečnost, že al-Bagdádího krok z principu popírá dědičný nárok osmanské dynastie na "trůn chalífů". Stará osmanská území si ale farizejsky nárokuje! A Rakka je mu malá, požaduje Bagdád a Damašek!
Líbivé vztahy patrně nemá ani s Tálibánem a al-Káidou, zdánlivými bratry v boji, jimž nějaké samozvané vyhlášení posvátného chalífátu z věroučného hlediska jistě dvakrát vonět nebude (podobně jako je židovstvo z náboženského hlediska rozděleno v názoru na obnovu Izraele, zatímco z hlediska nacionálního mají vcelku jasno).
Islám má tedy dost potíží sám se sebou. Ibráhím III. tak zřejmě bude opět nadlouho posledním chalífou. Než se tak stane, zanechá však za sebou jisto jistě nemalou a krvavou spoušť!
Noví mučedníci demokracie v Paříži a pseudomučedníci šílence Ibráhíma toho budiž důkazem! A co dělaly tajné služby? Inu, nelze vyloučit, že francouzské síly po atentátnících „šli“, možná o to spíš byly útoky realizovány. Je to symptomatické pro případy střetu skryté ozbrojené moci proti daleko větší a systematizované. Aniž bych chtěl srovnávat islamisty s protinacistickým odbojem, historie nás učí, že záškodnické akce, jakkoli v přípravě nedotažené, byly v případě rozkrývání nepřítelem spuštěny raději dříve než vůbec. Takové operace provádějí totiž zpravidla ti, u nichž je odhodlanost silnější nežli strach. Předejít pohromě tak leckdy nelze, leda eliminovat rozsah (viz bezpečnostní opatření fotbalového stadionu). Povětšinou jsou atentátníci nevzdělaní neintelingenti, marnotratníci a opilci, hodní pro svůj "ultrazápaďácký" styl života blízkovýchodního ukamenování. Internetové verbování jim však sektářsky změnilo pohled na svět, zbarvil se do krvava! Pozor by si nyní měli dát především Němci. Jejich světově vyhlášené, lidmi přeplněné předvánoční trhy by mohly být islámskými radikáli pojaty coby symbol západního kapitalistického konzumu i součást křesťanského koloritu - a tedy vhodný terč. Dvě mouchy jednou ranou!!
Ve Francii došlo po symbolu západní svobody slova Charlie Hebdo (byť dosti "svérázného" symbolu) na zacílení na kvantitu obětí. Kavárna a koncert mohou působit jako zdejší symboly jistě jen minimálně a povrchně. V zásadě se však útok nikterak schématicky nelišil od Madridu 2004 či Londýna 2005. Myslím, že více toho islamismus schopen není.
Jak z toho ven? Pozemní operace proti IS by byla fajn, ale opět by došlo na iráckou zkušenost, kdy partyzánské složky dost dobře zlikvidovat nešlo. Navíc třenice Rusů a Američanů by zamezila čemukoli efektivnímu. Došlo by na vyřizování účtů mezi asadovci a protiasadovci v ještě vyhrocenější míře. Ibráhím je tak stále tím třetím smějícím se. V internetových diskusích se často objevuje vymatlanecko-testosteronový názor, že všechno spraví jedna dobře mířená atomovka. Dlužno si však uvědomiti, že každá akce plodí reakci, a i kdybychom nebyli v NATO a EU, tak „náš“ střed Evropy neujde žádné atentáty na klíčové činitele a teroristické cvičitele?! Na nich IS stojí. Není to žádný typický státní útvar (co do interních struktur i vzorců mezinárodního práva), patrně ani nemá ambicí jím být. Jedná se o ozbrojenou náboženskou organizaci na rozsáhlém území.
Konzervativci ve své názorové plejádě radí, ať se "uzamknou" státy a dojde k návratu k "pozitivnímu nacionalismu" 19. století, který nás ochrání. Máme si však kvůli nacionalistům, zahleděným do předminulého věku pak znovu prožít i šílené století dvacáté? Není náhodou sám nacionalismus chorobnou příčinou mnoha nepravostí, nikoli lékem, natož léčivým důsledkem. Je původcem obou světových válek a spousta negativních jevů je reakcí na něj. Lze snad "vyrobit" akci bez reakce? A zakonzervovat ji? Dle konzervativců asi ano. Samozřejmě se jedná o antifyzikální nesmysl!
Poslední noc ale opět umocnila protimuslimskou nevoli. Jedni říkají, že se nic pro oddělení zrna od plev nedá dělat, a abychom se uchránili před těmi zlými, je holt třeba ukázat záda i těm hodným. Druzí míní, že se těm zlým nedá příliš stavět čelem, neb by tím byli neprávem poškozeni i ti dobří.
Na Východě se to rojí sviněmi stejně jako na Západě. Západní kultury jsou pouze "propracovanější" a více umravňujícího rázu, zlo lépe podchycují. Nic víc, nic míň!
K čemu mít souseda stejného náboženského vyznání, stejného sociálního zázemí, stejné sexuální orientace a stejné národnosti, pokud je to tuplovaná svině?! Třeba se v budoucnu setkáme s různými řešeními, která vyloučí z možnosti znatelně ovlivňovat veřejné dění i „obyčejné životy“ ostrolokté jedince s absencí empatie a moudrosti, jimiž je zatím historie tvorstva přezásobena. Stalo by se tak nepochybně v rozporu s demokratickými principy, které i korporo-psychopatovi a necitovi, který zákonitě postrádá jakýkoli zájem o obecné blaho, umožňují kandidovat, vládnout – a škodit, nebo někoho posílat na vražednou stezku, tak jako včera. Tací lidé by museli od válu jen proto, že jim nebesa nenadělila empatii. V jistém smyslu by se tak jednalo o v demokracii nepřípustnou „původovou selekci“ (zbrusu novou, původových selekcí již zažilo lidstvo přehršel). Jak ji ale vůbec zajistit? „Návody“ už světlo světa spatřily. Skenovat mozek už lidstvo dovede, i rozeznat centra odpovědná za příslušná jednání každého jednotlivce včetně schopnosti empatie. Je toto cesta? Je empatie stavebním kamenem moudrosti? Respektive - je empatie zárukou kvality na rozdíl od inteligence? Lze docílit dokonalosti popřením demokracie (jež dokonalá nikdy nebude) v jejích samotných základech? Vše je v hlavách lidí! Soulad empatie a inteligence vytváří moudrost! Výhodou "metody" by byla citlivost vůči "třídním otázkám", výskyt moudrých i sviní je průřezově ve všech sociálních vrstvách. A také ve všech národech a náboženských společenstvích. Vše dobré vždy pohořelo na odporu a sabotáži zlých. Zlo odbourá jedině tvrdá a cílená selekce. Ono totiž netkví v žádné rase nebo náboženství, zlo je klinický, diagnostikovatelný a podchytitelný stav mnoha jedinců. Je potřeba nejhorším kaprům vypustit rybník! Ve všech rasách a všech náboženstvích! S vyčleněnými zlopřenašeči nikdo nebude mít zájem kopulovat, čili pak zlo doslova vymře samo. Konečné řešení otázky souboje dobra se zlem tkví v neuro-vědě.
