Pořád někdo umírá. A já bych řek, že je potřeba ten život patřičně využít, ještě před tím, než budeme taky dead. Život je cesta z mámy do rakve. A mezi nimi se odehrává ten hlavní děj pro naše bytí!
Smrt je jenom taková malá závorka na konci života, tu není potřeba hrotit. Stejně tak jako není potřeba hrotit vlastní porod. Jde o to aby, když si přehraju celý ten život na 4D přehrávači, tak aby to bylo umělecké dílo! A myslím si, že obecně není cool předčasně umírat, nicméně může to být stylové a v některých případech i důstojnější zakončení. Každopádně v životě je potřeba dělat to, co je potřeba dělat.
Když se na to podívám s nadhledem, tak vlastně já nejsem něco co by bylo umístěno do vesmíru. Já jsem vesmír sám a tohle tělo je jen způsobem jakým vnímám sám sebe. Takže mě konec jen tak v brzké době nečeká. I kdyby tohle tělo zabil terorista nebo nepozorný řidič, tak můj plán to neohrozí. Dál budu otáčet tady ty planety kolem Slunce a ono bude zářit a to ještě hodně dlouho! Ještě dlouho po tom co lidi budou fuč. A všechny ty místa kam se lidi ani nedostanou, tam budu taky čachrovat s gravitací a podobné vychytávky.
A je fakt, že tělo je taky věčné. Ono se akorát rozloží, ale pak z něho třeba vyroste kvítko. Takže po smrti to to tělo může roztočit ještě víc, než předtím. To může být klidně nejkrásnější kvítko na louce. Energii nelze vytvořit ani zničit a hmota je energie. Tak to jsem rád, že jsem nezničitelný. Vždycky jsem se cítil nezastavitelně, ale když jsem zjistil, že to potvrdila věda, tak to mi opravdu zvýšilo sebevědomí.
Já bych chtěl mít 100 dětí protože to by pak vzniklo velké umělecké dílo s obrovským košatým stromem. Jejich tvorba by byla listí a nebo i další větve. A vlastně celý ten strom by byl součástí evolučního šukajdového über-stromu.
Život těla lze přesáhnout v mnoha smyslech. Rozmnožování genů se v kultuře potlačované sexuality dělá obtížně, ale rozšiřování memů, produktů mozku, to docela jde, díky netu. V dnešní době můžeš zveřejnit každou koninu, která pak projede spoustou dalších mozků. A oni na to zase navážou a pak další zase navážou a tak vznikne memo strom.
Ve světě před porodem a po smrti budou ale figurovat současníci a všechno naše je potřeba proplánovat v rámci tohoto života. Na jednu stranu mít velké cíle, ale kdyby se nestihly, tak aspoň nějaký malý, třeba poškrábat se za uchem. Vždyť minimalizmus je taky umění.
