Když si budeš věřit a budeš na sobě tvrdě makat a půjdeš si za svým snem a nebudeš mít žádný strach a jsi připraven jít proti všem... tak dostaneš od zbytku světa na zadek a odejdeš s ostudou.
Myslím, že víra ve lži funguje vždy jen do té doby, než se střetne s realitou. Tak jako třeba moucha může být pevně přesvědčená, že to průhledné sklo před ní je průchozí a narazí do toho skla a pořád do něj naráží a agresivně se snaží jím proletět a vypadá opravdu hloupě, ale ona si věří, že tam žádná bariéra není a džiháduje proti té zdi, dokud jí nedojdou síly. Stejně tak lidi s vírou ve lži na tu realitu dřív, či později narážejí.
Všechno co se bude dít v budoucnosti je determinováno tím, co se děje teď, ale to co se děje teď je determinováno tím, co se dělo předtím. Takže pokud byly už před tvým narozením rozdané karty tak, že nemůžeš vyhrát, tak prostě nevyhraješ. Tvůj život je výsledek tvojich genů a prostředí ve kterém ses vyvíjel a ani jedno z toho neovlivníš. A to, že máš nějaké sny nebo přání je irelevantní. Otázkou je jestli je v tvých možnostech na ně dosáhnout a pokud ne, tak na ně nedosáhneš, ani kdyby ses podělal.
Já mám pocit, že tu filohloupii, že si za všechno můžeš sám vymysleli úspěšní lidi, kterým prostě štěstí spadlo do klína. Zaprvé aby se mohli vytahovat, že toho dosáhli vlastním úsilím a zadruhé, aby jim nebylo záviděno a aby ti méně úspěšní svalovali vinu na sebe a byli zticha. Já neříkám, že úspěšní lidi toho nedosáhli úsilím, spíš to, že to, že vůbec mají úsilí a to že to úsilí mělo efekt bylo předurčeno. A jiní lidi prostě nemají genetické předpoklady a nevyvíjeli se v takovém prostředí aby měli úsilí, popřípadě mají úsilí ale žijou v takovém prostředí, kde to jejich úsilí příjde vniveč (např. ISIS).
Jestli nesouhlasíte s tím, že víra nemá efekt, tak zkuste věřit, že se začne Zeměkoule točit na druhou stranu, a hnedka jak se to stane, tak vydám omluvný článek, kde uznám že jsem byl mimo a že víra má efekt.
Já myslím, že spíš, než za sny by se měl člověk honit za pravdou. Ověřovat si všechny informace. Pochybovat o všem, i o sobě. Vždyť ti co o sobě nepochybují jsou ti největší hlupáci, kteří napáchají nejvíce škod! Reálně zhodnotit své schopnosti a čeho lze dosáhnout. Třeba i se pokusit o něco, co má větší pravděpodobnost neúspěchu. Ale jako spoléhat na to, že samotná víra v úspěch způsobí úspěch je naivní. A myslím, že sebevědomí by mělo vycházet z kompetence. Chtěli byste aby vás operoval člověk sebevědomý nebo kompetentní? Je důležité u pilota letadla, aby byl sebevědomý nebo kompetentní? Já myslím, že je potřeba získávat zkušenosti v určitém oboru a díky těm zkušenostem už vás v tom nic moc nezaskočí a z toho přirozeně výjde sebevědomí. Ale silou vůle se přesvědčovat o tom, že něco dokážu i když vůbec nevím jak, nemám žádné zkušenosti, talent ani plán, to je docela marné a vede to jen k frustraci. A pokud je někdo v něčem výjímečný, tak prosím ať si jde soutěžit na světovou olympiádu, ale pokud u sebe nepozoruji žádné super-schopnosti, tak myslím, že bude stačit prožít normální život, bez nějakých frustrací, že jsem nedosáhl na hvězdy (s výškou 1-2 metry prostě na hvězdy nedosáhnete, klidně si to večer zkuste). Myslím, že není dobré být arogantní - myslet si, že jsem něco víc, než jsem. Pokud např. život člověka má jen desítky let, tak myslím, že by to měl člověk s pokorou příjmout a ne se vytahovat "já budu žít věčně hahááá, mám neomezené možnosti oujééé, jsem věčný king maxi king a nekonečna jsou všude kolem mě". Já myslím, že je lepší přiznat si pravdu dřív, než mě dožene sama a tvrdě mi dá najevo, jak jsem se mýlil. A myslím, že není ani tak důležité dílo životní, ale dílo které stavíme všichni dohromady. Tělo nežije ani 100 let, ale lidstvo tu pravděpodobně bude ještě dlouho. Takže možná, by bylo i víc naplňující, trošku popostrčit společnost ať se vyvíjí správným směrem, než tlačit sebe do nějaké úspěšné pozice.
