U nás v Kocourkově.

Naše městečko má daleko do světovosti. Marně byste tu hledali vyloučenou lokalitu nebo rozčtvrceného seniora, kterého mladí náckové omylem považovali za bezdomovce. Také postupná islamizace tu viditelně drhne. Neznalost koránu je doslova alarmující. Jen málokdo si z dětských let ještě pamatuje slavnou súru o koních, kterou Kara ben Nemsi každý večer předčítal svému ušlechtilému vraníkovi Ríhovi! Jeden důstojník,  dochovaný z dob normalizace, dokonce tvrdil, že islám je budhizmus  a naopak. Marně jsem ho přesvědčoval, že je mezi nimi podobný rozdíl, jako mezi charaktery Ferdinanda Peroutky a Miloše Zemana.

Nic naplat, kromě zmíněných nedostatků se naše městečko může pochlubit jen drobnými až zanedbatelnými společenskými neduhy.

Posuďte sami:

Z bytu mám jedinečný výhled:  dvě stříbrné jedle, něco lip, o kus dále opadávají javory a v dálce se skví žloutnoucí listí  jakéhosi stromoví. Nejblíže balkónu  toto nevšední panorama doplňuje  bahenní  lázeň na pozemku místní pekárny. Touto lázní  se  brodí  kamiony s moukou a jinými jedlými  prefabrikáty. Při zpětné jízdě si pak umouněné  povozy otírají svá obutí o nově vyasfaltovanou rohožku, neboli místní komunikaci, oddělující sídliště od zmíněného nočního provozu.  Pekárna, značně rozšířený objekt původní prádelny,  je doslova architektonickým unikátem. Přístavby, nástavby, nadstavby a kůlny připomínají  romantické zákoutí kalifornského chinatownu.  Místo autentických Číňanů zde ovšem pracují  daleko levnější Ukrajinci. Někomu by se mohlo zdát, že se noční provoz  příliš nehodí na sídliště, svého druhu velkokapacitní noclehárnu. Podnikavcem   je však člen místní samosprávy, takže je vlastně vše v naprostém  pořádku.

Na pořádný průšvih alespoň okresního formátu si ještě musíme počkat. Světovost je pro nás zatím tabu.