Poslední měsíce války, prožívané pražskými školou povinnými raubíři

Z  úhlu pohledu  devítiletých kluků to bylo napínavé dobrodružství s očekávaným brzkým šťastným koncem,  tedy drtivým vítězstvím spojenců.  

Mami, v rádiu hlásili, že bude Hitler  něco jako režímat . 

Ale hloupost, oznamovali, že režii má a řídí Vlastislav  Antonín Vipler, žádný Hitler.

A co vlastně  znamená  režímat?

Mít režii znamená řídit  rozhlasový pořad, ne tramvaj  nebo  autíčko na Matějské pouti.

To by byla sranda, kdyby tramvaják vyzbrojený proštipovacíma  kleštěma  režímal třiadvacítku místo na Bořislavku až do Vokovic.

Říká se švanda, legrace, junda nebo psina, sranda je sprosté slovo, to tě naučili kluci na dvorku, že?

Ne to říkala paní Rejholcová, když koupila v mlíkárně od paní  Měchurové příděl odstředěnýho mlíka, ve kterým plaval nějakej  hnus, vypadalo to  jako chrchel, ale prý to byl škraloup.

Jó a ten Vimpler.. Vipler  (opravila mě maminka),,, je Němčour? 

Není Němec, ve třídě máš přece několik  spolužáků s cizími jmény:  třeba Konhéfr, Kódl, Krédl, Kraus, Ostrověčenko, Šikl, Rajman, Wohlrath. Za Rakouska byla v Praze v módě německá a  exotická příjmení. Také se slušelo a patřilo mít v zásobě několik křestních jmen, jako pan Vlastislav  Antonín Vipler.  Jeden z kluků ve vaší třídě, ten co je hned před tebou v abecedě, je  nejen  Jiří, ale i Jan, Josef, Jaroslav!

Mami, Němci jsou na střeše, asi budou houkat sirény, Skutečně zahoukaly a šlo se do sklepa, upraveného na protiletecký kryt. Přes dvorek  bylo vidět  na studentskou kolej (dnešní Synkulárnu) toho času však okupovanou jednotkou SS. Na střeše měli lešení a  pokud se blížil americký "Kampferband" (bojový svaz letadel - bombardéry chráněné stíhačkami) hlídkovali na něm esesáci v typických ocelových přilbách. Po náletu patřilo k dobrému klukovskému mravu jít sbírat staniolové pásky (pasivní obrana letadel proti radaru) a střepiny protiletadlových granátů, vystřelovaných z tak zvaných  flagů, obsluhovaných  německými vojandami. Jejich baterie se usadila na louce mezi kulaťákem a dnešní Evropskou  třídou. Občas jsme vybíhali z krytů ještě před odhoukáním náletu. Bylo to napínavé, honila nás česká protivzdušná policie, vyzbrojená vzduchovkami,  tak zvaná Luftschutzpolizei.

Vlastně  jsme tenkrát ani moc netruchlili, v době náletů se už blížil konec  války a  věřili jsme, že po ní bude život přímo božský,  jako před válkou.

Po osmašedesátém byla situace jiná.  Už jsme nebyli kluci jen naštvaní raubíři a budoucnost nám  nic dobrého neslibovala.