Strechaj a jeho izba.

Jan Werich o II. totalitě: "Bývaly doby různé, bývaly doby i hrůzné. "  Vysokoškoláci museli nastoupit  za minimální plat na tak zvanou umístěnku. Občas si užili i trochu legrace.

V jednom českém miniměstě stával malý útulný výzkumák, v němž se v době totality šedesátých let  vyvíjely  senzory ionizujícího záření pro tak zvané zvláštní využití, neboli pro armádu. Pro zdroje a etalony  záření se hledaly vhodné skladovací prostory, vyhovující příslušné vyhlášce. Nalezena byla ponurá  sklepní místnost. Tam pak v olověných a polystyrénových kontejnerech postupně ztrácely svou aktivitu nebohé radioizotopy a zdroje neutronů.
Shodou okolností ve stejnou dobu zemřel na uremii (moč v krevním oběhu)  slovenský partajní bos Strechaj. Spolustraníci rozhodli, že uremie je ponižující diagnóza pro významného soudruha a tak se stalo, že oficiálně zemřel na leukemii. Tehdy jsem neodolal pokušení  a  dotyčné skladiště žertem  nazval Strechajova izba. Ujalo se. Z urážlivého názvu vyčnívaly dva protiklady. Strechajova izba neboli  Strechajovka  nebyla na střeše, nýbrž ve sklepě, izba  je derivát od slova jíst, v místnosti se zářiči se ovšem jíst nesmí. Dobrou chuť!

Tady nechť končí legrácky a vzhůru na vážnější téma. Osobní dozimetry a radiometry měly sloužit k poněkud jinému účelu, než by se laik mohl domnívat. Nešlo tu o ryze  humánní záležitost, spíše o to, koho ještě stojí zato ošetřit a koho už nikoli. Kdo chytil vyšší dávku záření měl být ponechán v bojovém nasazení, ostatní hurá na ošetřovnu, pokud bude  nějaká k  dispozici.

Inu, jiná doba, jiný mrav.