Krátké ohlédnutí se na srpen před padesáti lety. Po nádherných vyhlídkách následoval šok a pochybnosti o smyslu života v otroctví typu "reálný socializmus".
Nebylo mi tehdy osmnáct, jak je dnes v módě přiznávat, za pár měsíců mi mělo být třiatřicet. Svět se zdál být krásný, ještě skvělejší byly vyhlídky. V září mělo být na sjezdu Dubčekovy strany vymeteno (vyjebáno, vysouloženo) s vyvrheli typu Bilak, Kapek, Indra, Kolder a nic už pak nemělo bránit nastolení demokratického socializmu. Ještě pár dni a bude vyhráno.
Sovětští absolutní mocipáni tomu zavčas zabránili. Náš příklad byl nebezpečný i rozhodli se naši snahu zlikvidovat i za cenu světové války. Náhle všechno ztratilo smysl. Čekat na smrt Brežněva? Tihle kremelští ochlastové dechnou po sedmdesátce, v srpnu 68 jim bylo kolem šedesáti. Začal jsem kouřit, na životě mi nezáleželo v duchu ruského pořekadla "Na chuj mně takája žizň" Nastala recidiva starých komunistických časů, někteří ubožáci se káli, rozhodl jsem se pro interní azyl. ČSSR pro mě přestala existovat, koukal jsem na polskou a občas i rakouskou televizi, poslouchal jsem DW, VOA a CNN, tečka. Po smrti Brežněva svitla naděje. Krátce tam vládl osvícený estébák Andropov (na jeho jméno jsem musel chvíli vzpomínat). Brežněvův zeť mu prostřelil ledvinu. Po něm přišel na čas k moci klepavý dědek Černěnko a nakonec skvělý Michail Gorbačov, kterému vděčíme za krásný dnešek, až na to sucho a jisté nevycválané prezidenty.
