Na téma důležitosti základů vzdělávání, na téma potřebného ukotvení, vytvoření návyků a životní nezbytnosti na sobě pracovat již bylo řečeno a napsáno mnohé, že zdánlivě není co dodat. Jenže téma se vrací jako bumerang stále zpět.
Ukazuje totiž, že se ještě nevyčerpalo a co víc, že stále není ve svém pravém důsledku pochopeno.
Odbornou veřejnost i sdělovací prostředky, které se buď z vlastního zájmu, nebo na pokyn PR vlivných organizací o vzdělávání zajímají, překvapil a rozrušil poslanecký návrh klasicky toužící vyřešit všechny nedokonalosti vzdělávacího systému v jednom dokumentu. Nejsilněji resonuje část navrhující prodloužení povinné školní docházky zkrácením společné základní školy na osm let, ale já se dnes budu věnovat mnohem mladším dětem.
Návrh chce docílit snížení procenta odkladů vstupu do základního vzdělávání, v nichž jsme skutečně přeborníci. Zajímavé je srovnání s mnohem nižším počtem odkladů povinné školní docházky (nemluví se již o příčinách) se Slovenskem, kde má poslední slovo fundovaný odborník, nikoli rodičovská svévole. Pozitivně proto v poslaneckém návrhu hodnotím posílení přípravných tříd základní školy, aby škola mateřská zůstala pouze pro děti do šesti let. Nebudu spekulovat, ale jistě by se ukázalo, v kolika případech se jednalo pouze o rodičovskou pohodlnost.
Co není v pořádku, je opětovné obcházení příčin pozdějších žákovských neúspěchů. Připravenost dětí na vstup do základní školy se viditelně a prokazatelně snižuje a zvažované rozvolnění učiva první třídy základní školy je cestou do pekel. Během prvního roku školní docházky je nezbytné a s podporou pedagoga profesionála pro děti v individuální míře zvládnutelné, aby si osvojily základy psaní, čtení a počítání v oboru do 20, aby v základu pochopily a přijaly socializační rámec svého okolí a vydaly se tak na cestu celoživotního rozvoje. V jednom z předchozích blogů jsem rozporoval módní heslo, že škola má být připravena na každé dítě, provokativně souhlasím za předpokladu, že zralé, tedy připravené dítě nastoupí do první třídy a nezralé a nepřipravené dítě do přípravné třídy základní školy, kde bude mít čas a podmínky své nerovnoměrnosti ve vývoji vyrovnat. Přetížené mateřské školy by měly pak možnost konečně snížit počty dětí ve třídách na ideální hranici kolem 20 dětí a zároveň bychom získali i více kapacit, které nám tak žalostně v mnoha regionech chybějí. .
V počáteční fázi vzdělávání (a bohužel nejen v ní) se dostáváme na samotnou dřeň demokracie. Má rodič skutečně právo vychovávat „moderním“ způsobem bezhraniční výchovy, kdy dítě NIC nemusí a VŠECHNO smí, z dítěte vychovat sebestředného člověka hroutícího se při pouhé myšlence na nějaký úkol či povinnost, člověka sobeckého neberoucího na zřetel existenci požadavků a potřeb druhých lidí? Nebo má rodič (i kdokoli ze vzdělavatelů) naopak povinnost vést dítě tak, aby umělo ve svém přístupu k životu vyrovnávat poměr mezi právy a povinnostmi? Dostali jsme se do zvláštní situace, jako by odpovědný byl toliko učitel, škola, stát. Vzpomenu na ohromného pana profesora Jana Sokola – základní povinností je povinnost k sobě. Jejím budováním od nejútlejšího věku vyřešíme velikou část odkladů povinné školní docházky, velikou část problémů se čtenářskou gramotností, ale také s narůstající úzkostí a psychickými problémy současných žáků. Jen si pro začátek zkusme připustit, propagovat, psát o tom a dávat neustále najevo, že není nic špatného na tom, když bude dítě v šesti letech na školu v rozsahu svých maximálních možností skutečně připraveno, za pomoci rodičů a s podporou mateřské školy. Státu zůstane mnohem více prostředků a energie pro případy, kdy málo podnětná rodina a dítě cílenou podporu skutečně potřebuje.
