Naše obliba v nových slovech jako by neznala hranic. Znenadání se slovo vytvoří, pár lidí je začne používat a ono si začne žít svůj vlastní život.
Nic na tom není, je to běžný vývoj jazyka, jak jej známe po staletí. Pokud se ovšem nezrodí slovo, které okamžitě začne být módně korektní, začne být (nejen v projektových žádostech) bezpodmínečně vyžadováno a kdo je nepoužívá alespoň desetkrát denně, jako by nebyl…
Vlastně mi ani tak nejde o existenci slova jako takového, i když nadbytečnost z něho přímo vykapává. Jde mi o rychlost, s níž se ze slova wellbeing stala mantra vzdělávání, která přinese ráj na zemi. Žádný strategický dokument ministerstva školství (zatím se tak smí jmenovat) se již bez tohoto skvostu neobejde, vznikají pracovní skupiny, partnerství a definice kruhem, co to vlastně je.
Prosím rozhodně nepodceňuji pohodu, vyrovnanost, důležité subjektivní pocity radosti a klidu. Bohužel interpretace tohoto zbytečného anglicismu se zužuje na pohodu dětí, žáků či učitelů, o kterou se musí postarat všichni okolo, nejlépe snižováním požadavků, nezatěžováním prací, úkoly či dodržováním pravidel. Přitom wellbeing je ze samé podstavy výsledkem autentického života naplněného poctivou činností, důsledkem úsilí, důsledkem pochopitelné a nezbytné nepohody při cestě a snažení. Proč se jen tato slova vytrácejí z moderního slovníku těch, kteří chtějí radit pedagogům. Potom by možná ani wellbeing nezněl tak šíleně…
