Jak banální se může zdát dávný požadavek, aby se dítě naučilo správně číst a psát. Přitom zrovna tyto dvě podle mne nenahraditelné dovednosti bývají často zlehčovány a lidé jsou přesvědčováni, že existují méně namáhavé cesty.
Ano, na čtení i psaní je jasně vidět (jako češtináře mne enormně zajímají právě tyto části trivia), že vzdělávání a rozvoj člověka nemůže být bez úsilí, nemůže být bez systematické dlouhodobé práce a námahy. Budou to stovky hodin cvičení, během nichž se dítěti postupně uvolňuje ruka, aby byla připravena graficky vyjadřovat to, co mozek vymyslí. Spojení ruky a hlavy je to zásadní osou, která dohromady se zrakem vytvoří u každého z nás originální rukopis a otevře netušené možnosti vytváření a zachycování myšlenek. Umberto Eco v jedné z posledních knih (Od hlouposti k šílenství, Zprávy o tekuté společnosti, 2016) píše o nutnosti zpomalení myšlenek psaním rukou – ale to odbíhám.
Fandím vzdělavatelům, kteří učí dítě psát bez přeskakování nezbytných schodů vývoje, kteří dbají na uvolnění ruky, pravidelnost ve cvičení a učí dítě skutečně psát, nikoli vedle sebe skládat tiskací písmena. To už není psaní ani omylem, nýbrž zločin na dítěti. Nesmysl v podobě odbourání domácích úkolů se vymstil právě v oblasti psaní. Dítě učící se psát by mělo kreslit obloučky i písmenka každý den a nikdo jiný to místo něj nemůže dělat. Psát úhledně vlastní rukou budiž výsadou kulturního člověka, nikoli zbytečností.
Vím, k životu patří klávesnice i mobil. Bez pevných základů dovednosti psaní bude ovšem vzdělávání dítěte i žáka postaveno na vodě. Nebude-li umět žák rukou napsat písmena, slova a skládat z nich věty, bude jeho myšlení a vyjadřování po celý život pokulhávat.
Každé tři roky jsme zvědavi, jak naši žáci dopadli ve srovnávacím šetření PISA a jaká byla úroveň jejich čtenářské gramotnosti. Několik posledních ročníků právě v této oblasti nepředvádíme příliš dobré výkony. Čtenářská gramotnost je více než čtení, je to především schopnost porozumět textu, nacházet v něm sdělení, smysl, umět na text reagovat, chovat se podle něho. Jenže – jestli je nějaká dovednost poslední dobou neskutečně podceňována, je to právě ono obyčejné a srozumitelné čtení. Od něho se přeci odvíjí všechno další poznání, bez pochopení zadání slovní úlohy nelze počítat, bez pochopení problematiky nemohu zaujmout stanovisko.
Jsem v poslední době hodně na základních školách a vidím, že úroveň žákovského čtení je často mizerná. Je potom zvláštní sledovat tok evropských peněz jdoucích do čtenářských dílen, když žáci neumějí srozumitelně a přiměřeně rychle číst s porozuměním. Je to další věc, kdy si musíme připustit, že bez času, úsilí a odříkání si jiných činností se žák číst nenaučí. Proč je takový problém vrátit se k požadavku domácího čtení každý den?
Kapitolou samotnou jsou nesmyslné polemiky nad významem a obsahem povinné četby, kterou by žák měl přečíst (pozorně a celou, nikoli z internetu stažený nepřesný výtah) během své školní docházky či k maturitě. Česká i evropská vzdělanost stojí na solidních základech a neznat základní kánon textů znamená dobrovolně připustit rozpuštění naší kultury a nezájem o její budoucnost.
Není tomu tak dávno, kdy žák musel u maturity dokázat, že mnohé nejen pozorně přečetl, ale že také umí na texty reagovat a použít je. Byl tak připraven na život v kulturním prostředí a vědomé podílení se na něm. A vracím se na počátek blogu – bez poctivých základů psaní a čtení nemůžeme o vzdělávání mluvit ani omylem. Pokud tedy nestavíme Potěmkinovu vesnici…
