Jak mám oslovit velkou skupinu ředitelek a ředitelů škol shromážděnou třeba na konferenci či odborném fóru?
Milé ředitelky a ředitelé, věřím, že vás takto jednoduše a slušně budu moci ještě dlouho oslovovat. Nakonec čas utíká a takových čtyřicet let mi jistě bohatě stačí.
Ptáte se, proč žádám o takovou samozřejmou maličkost? Ano, je to v mojí generaci slušné a správné, že při oslovení lidí dáváme dámy na první místo a muže na druhé, mne to tak máma učila odmala. Jenže to už je dávno a najednou jsou muži a ženy někomu málo.
Rád si jako vystudovaný učitel českého jazyka hraji s jazykem. Trochu se však dostávám do úzkých, jak oslovovat skupinu lidí složenou ze zástupců několika desítek pohlaví (více než padesát, jak jsem se dočetl v moderním textu s řadou vědeckých odkazů). Nerad bych se totiž někoho dotknul, nyní je módní být tak korektní, až člověk nevěří.
Třeba poradíte, neboť ať jsem jazyk ohýbal do nezvykle velkého množství pádů, tvarů i patvarů, vždy mi z toho vyšlo oslovení uvedené na začátku dnešního blogu. Jazyk dlouhodobě odráží to, co prožíváme a není třeba jej zatěžovat balastem, který je zbytný či jej naopak osekávat tam, kde má jasně něco vyjádřit. Ženský, mužský a střední rod máme v našem jazyce po staletí a vyjadřuje přesně to, co má. Doufám, že přežije i novou módní vlnu.
Není tomu dávno, kdy jsme se smáli, že někomu může vadit ve slabikáři máma meloucí maso. Moje máma ho i jako absolventka vysoké školy a vedoucí hudebního oddělení tehdejší univerzitní knihovny doma mlela a nepovažovala to za divné, stejně tak byla hrdá na svoje trojnásobné mateřství. Názory militantních miniskupin se snad nemohou stát tématy, která budeme brát vážně.
Milé ředitelky a ředitelé, moje prosba na závěr. Nepouštějte prosím do škol témata, která ve skutečnosti tématy nejsou. Navíc pokud v určitých věkových kategoriích mohou napáchat nedozírné škody u teprve se rozvíjejících osobností.
Milé ředitelky a ředitelé, přeji klidný jarní čas.
