Letošní pololetní vysvědčení již patří minulosti, ale cesty ke skutečně objektivnímu a smysluplnému hodnocení stále hledáme.
Každá druhá celebrita se předhání v popisu svých kulinářských zkušeností, kuchařské knihy známých herců plní pulty knihkupectví, pořady o vaření se dostávají do stále dražších a zajímavějších vysílacích časů mnoha televizních stanic. Kombinace surovin dříve nevídaná, objevování dávno vzniklých a časem zapomenutých receptů, mnohdy skutečně zajímavé věci. Tož proč bych se nepřidal, třeba jednou vydá kuchařku i naše Ředitelská akademie.
Jenže – je ta slibovaná prorostlá krkovice na formativním hodnocení vlastně pokrmem? A když ano, tak stravitelným?
Zkušený čtenář jistě chápe nadsázku a já ji v tuto chvíli potvrzuji. Jde mi o to poukázat na rozmáhající se nešvar jít s davem, nepřemýšlet o přicházející módní vlně a ochotně používat libě znějící nová slova mnohem častěji, než je to správné a než si to situace skutečně zaslouží.
Formativní hodnocení je věc dobrá, užitečná a chvályhodná. Ve zkratce a jistém zjednodušení to je takové hodnocení (třeba žáků), které přináší kontinuální zpětnou vazbu, porovnává aktuální směr (žákovy) cesty s naplánovaným cílem a pomáhá (žákovi) uvědomovat si, co vlastně dělá, jakým jde směrem, popřípadě naznačuje co činit, aby ke stanovenému cíli směřoval. Formativní hodnocení potom spojuje dohromady všechny tři časové roviny. Minulost hodnotící, co žák již udělal, přítomnost ukazující co žák dělá a zároveň právě budoucnost naznačující, zdali se jde správným směrem, tempem a způsobem. Zdá se to samozřejmé a jasné, ale hodně rodičů i učitelů takto pořád ještě hodnotit neumí a používá ten druhý základní typ – hodnocení sumativní pracující pouze s minulostí, s níž se už nic nedá dělat. Hodně by se sumativní hodnocení dalo ukázat na příkladu klasické školní známky, ale tak černobílé to není a necháme to na jindy.
Ovšem jako žádná metoda není ani formativní hodnocení lékem na všechny neduhy vzdělávání a současného světa. Nejen že za formativní hodnocení leckdo vydává leccos, mnozí o něm plameně hovoří, ale samotné pochopení tohoto pojmu je složité, protože termín je vnitřně komplikovanější, než vypadá. Přidáním přívlastku formativní k základu hodnocení právě to slovo hodnocení radikálně měníme a rozšiřujeme jeho význam od tradičně chápaného nazírání na již vykonané dílo k pomoci žákovi, jak má jít dál, co má udělat a jak se v celé časové ose orientovat.
Zpět k samospasitelnosti pojmu. Nic není samospasitelné a nadužívání kteréhokoli slova nakonec může znejistět až otrávit. Pokud navíc neprojde projektová žádost, aniž by její autor nepoužil zaklínadlo formativního hodnocení, pokud se účastník odborné debaty či skupinového online vysílání neobejde bez tohoto (a třeba i jiného klišé), je něco shnilého ve státě dánském. Špatný pedagog či špatný rodič se nestane lepším jen tím, že do svojí slovní zásoby přijme nové sousloví.
Ale otevřeně – formativnímu hodnocení věřím a fandím mu. Ale jen tam, kam patří – pod prorostlou krkovici tedy zcela jistě ne. Hezký den…
