Změní se věc, pokud jí začneme jinak říkat? Lehkomyslné zacházení se slovy a násilné ohýbání jejich významu se plíživě šíří naší přítomností…
Je-li někdo tlustý, je to samozřejmě hodně subjektivní věc. Mohli bychom jít do historie pro příklady tvarově nepřehlédnutelných žen období baroka splňujících tehdejší ideál krásy, stejně tak mezi extrémní skupinu lidí žijících tak zdravě, že jediný gram tuku pod kůží považují za zločin proti lidskosti, světu či planetě. Jenže ona přicházející tendence ohýbat slova jde jiným směrem. Označím-li někoho za tlustého, mohu to udělat mnoha způsoby, mohu to udělat taktně i neomaleně, nic však nezměním na skutečnosti, že onen člověk opravdu tlustý je. Jistě, může být nemocný, stejně jako rád papající, může mít dispozici k tloušťce ve svých genech, stejně tak (a rozhodně častěji) dispozici životního stylu svojí původní rodiny. Pokud ovšem slovo tlustý použiji neutrálně, bez hodnocení a vedlejších úmyslů, proč ne. Má-li někdo třicet kilogramů přes metrák, štíhlý prostě není. Může být, pokud ovšem zhubne.
Stejně tak člověk tmavé pleti prostě není bílý, a pokud pro jeho neutrální označení máme slovo užívané dlouhou dobu, je zbytečné začít vymýšlet korektní opisy jen proto, že někdo nemá co dělat a vymýšlí lidem problémy. Moje spolužačka na základní škole nebyla bílá a možná by nerozuměla, pokud bych pro ni použil dnešní terminologii.
Proč nechceme přiznat slovům jejich původní, skutečný význam? Třeba takové sloveso učit se bylo původně určeno pro označení náročného, systematického a energeticky náročného děje. Stejně tak třeba sloveso pracovat… Nezbývá než se ptát PROČ? Od koho plynou tyto zakázky? Proč se tolik pozornosti, energie a mediálního prostoru věnuje nesmyslnému přepisování a rádoby korektnosti knih, divadelních her a dalších artefaktů, které tím ztrácejí svou historicky vypovídající hodnotu? Proč není ona energie věnována raději vyvozování poučení a tím posouvání společenského vědomí na vyšší etickou úroveň? Přepisování historie, do které bez debaty kulturní odkaz v plné šíři patří, je velmi nebezpečná věc, máme s tím nejen v našich končinách neblahé zkušenosti. Učili jsme se, že minulost se nedá změnit, je tu od toho, abychom se z ní poučili, aby naše budoucnost byla lepší, dejme i našim dětem tuto šanci.
Rád se vracím ke klidnému čtení knihy historika Paula Johnsona Nepřátelé společnosti. „Člověk, který si násilnicky pohrává s jazykem, se po nástupu k moci téměř určitě zachová násilně k lidem. Kdo si cení významu slov, bude si cenit pravdy. Nejlepší obranou civilizace je používání slov v jejich skutečném a přesném významu. Zpochybňování jazykového dědictví je útokem na samotnou civilizaci.“
