Před více než deseti lety jsem jen tak mimochodem před kolegy ze školy vypustil z úst, že navrhnu dávat doktorský titul dětem zároveň s rodným listem a odstraníme tak mnohé neurastenické body vzdělávací politiky.
Tehdy jasná nadsázka, dnes to začínám opatrně hodnotit jako tehdejší odhadnutí nového trendu vzdělávání. Tuto myšlenku mi znovu vrátilo jedno z prvních veřejných vystoupení nového ministra školství. S nadějí jsem čekal stanovení jeho vlastních priorit, představ a plánů a slyšel pouze myšlenky podsouvané někým jiným. Pořád se mi na to nechce zvyknout.
Dobrá, soustředím se pouze na přezrálé jablko kurikulární proměny, jak říkám dvacet let státní společné maturitě. Opět se o ní mluví a je jasné, že o požadavcích, výstupech, nějaké kvalitě, náročnosti a hodnotě se už vůbec neuvažuje. Nemá cenu lamentovat – je to tak, vývoj jde delší dobu k masifikaci a na slovu maturita se ukazuje jasné zmatení pojmů. Jde o formální ukončení střední školy, které vysoké školy stejně neberou vážně, generuje mezigenerační nepochopení a brzy se bez něho budeme umět obejít. Pokud se rozhodneme (už jsme tak udělali), že ji budou mít všichni bez ohledu na talent, píli, vůli a studijní úsilí, je vskutku a bez emocí nadbytečná.
A to ještě není zdaleka všechno. Už dnes některé studentské senáty vážně diskutují o obsahu a náročnosti dílčích zkoušek na vysokých školách, navrhují obsahové redukce. Kreditový systém je leckde nastaven tak, aby zajistil kvůli státní subvenci pobyt všem studentům ve škole co možná nejdéle. To, co zažívá maturita, přichází i do oblasti státní závěrečné zkoušky, kde také požadavky eufemisticky řečeno nerostou. Nakonec počet studentů nejvyššího, tedy doktorského stupně vzdělávání roste tak rychle, že skončíme u debaty o požadavcích na PhD absolventy a bojím se, že v zájmu plíživě přicházející korektnosti a rovných šancí dojde ke stejným nekončícím „maturitním“ debatám.
Zvažme proto moji myšlenku úředního přidělení PhD titulu do 14 dnů po narození, aby tento údaj mohl figurovat v rodném listě dítěte. Odstraníme desítky problémových míst vzdělávací politiky a prvenství v žebříčku zemí OECD také není k zahození.
Že by to byla škoda a v našich životech něco chybělo? Mně moc, ale co bude za pár let…
