Ze všech stran slyšíme stesky na nedostatek učitelů. Diagnózu máme stanovenou, ale medicínu neumíme najít…
Často přemýšlím o tom, budou-li dnešní děti připraveny dělat normální a zdánlivě běžnou práci. Souhlasím s tím, že budoucnost je neodhadnutelná, že přijdou neočekávatelné události, kterým můj oblíbený Taleb tradičně říká černé labutě. Souhlasím i s tím, že je třeba být nachystán na časté proměny situace i podmínek. Nakonec první v seznamu kompetencí ve vzdělávacích programech je kompetence k učení ukazující na logickou nutnost na sobě celý život pracovat.
Již méně souhlasím se sílící mantrou (o plíživě přicházejících vzdělávacích mantrách určitě brzy napíši), že v krátkodobém horizontu dojde k radikálnímu přeskládání většiny profesí. Připomínal jsem si podobné prognózy vzdělávání na ploše uplynulého století a je až s podivem, jak se opakují, podobají a jsou jejich šiřiteli později bez uzardění opouštěny. Prosím nepopírám vývoj – sám v údivu hledím na moderní věci, ale moje řádky jdou dnes jiným směrem, vrátím se do svého rybníka.
Není žádným tajemstvím ani novinkou, že nám stárnou učitelé a mladí lidé se na jejich místa nehrnou, ač jich na fakultách připravujících učitele se všemi výhodami studenta pobývá mnohem více, než jich ve školách chybí. Jenže stejně intenzivně, jak jsou připravováni na učitelskou dráhu, jsou odjinud přesvědčováni, že netřeba učitelů, nýbrž průvodců, bavičů, kreativních asistentů, agentů proměny území, propagátorů alternativního života a nevím, co ještě.
Člověk může být moderní a přitom dlouhodobě zůstat v rámci jedné profese či oblasti, to není nic starosvětského. Jenže to by musel připustit období potřebné přípravy, rozvoje, zrání – aby měl co využívat, rozvíjet a předávat dál. Stalo se módním trendem myslet projektově. Zajímavé je to pouze do té chvíle, než naplno odkryjeme úskalí povrchnosti, byrokratického akcentování nesmyslných indikátorů, úskalí krátkodobého nastavení kulis a opuštění jeviště, když vyschnou štědré zdroje. Potom se linka přetrhne a skočí se na záda jinému donorovi či na jinou projektovou výzvu. Už začínám rozumět tomu, že módnost toho něco řešit, mapovat, analyzovat pouze do výše donorových financí nemá nic společného s poctivým a užitečným vyřešením. Protože pokud se něco vyřeší, nebude třeba dalších řešitelů. To by bylo najednou volných grantových peněz i zkušených lidí třeba do škol, co říkáte?
Otevřel jsem poslední dobou několikrát nabídky práce pro absolventy či studenty fakult připravujících učitele. Zkuste to také a zjistíte, že slovo učitel vlastně nepotřebujeme. Mezi nabídkami advokační práce, kreativního průvodcovství, projektového manažera vzdělávacího projektu, administrátora průzkumu další zátěže školy a nevím koho ještě jsem toto slovo četl málokdy. Přitom reprezentuje právě tu normální a zdánlivě běžnou práci, která ovšem bude stále potřebná, žádaná a hlavně pro společnost skutečně nenahraditelná. Nemyslíte?
