V rakouské horské vesnici obklopené horami se zbytky sněhu mne během blížícího se večera napadá, zdali dnešní děti budou umět v klidu a se skutečným porozuměním číst delší text.
Tedy – v dnešním pojetí mám na mysli pár stránek. Stojím na zemi a dobře vím, co je pro mnohého dnešního žáka delší text. Vůbec nechci zastavit svět a uvědomuji si, že s knihou dnes soutěží (přímo soupeří) množství jiných médií od starého rozhlasu po skládací, dokonce rolovací displej a na cestě je již možná čip schopný přenosu myšlenky přímo do našeho mozku.
Jenže – je nutné klidnou četbu odsouvat na periférii? Není náhodou právě četba něco, co při vší úctě a pokoře moderní technologie nenahradí? Ty technologie, které jsou v mnoha směrech perfektní, užitečné, pokud je umíme využívat a nenecháme se dostat (jde to neskutečně lehce) do podřízeného postavení.
Zpět k četbě – začnu tím zásadním úskalím. Četba je aktivní činnost, kterou za nás nikdo neudělá, vyžaduje úsilí, vůli, energii a schopnost chápat četbu jako pozitivně strávený čas. Možná právě proto není tak oblíbena jako televize či film, který běží dál bez ohledu na pozornost, potřebu porozumění či chuť jej sledovat. Jistě, je možno text poslouchat, mnohdy je výborně namluvený, vybaví se třeba vůně Čapkových pohádek namluvených Karlem Högerem. Kdo měl to štěstí a v jeho předčtenářských letech mu předčítali rodiče, vybaví si jistě radost z takto společně strávených chvil. Vlastní čtenářský zážitek ale žádná audiokniha nenahradí.
Jsem osobně přesvědčen, že soustředěnou četbu a její přínos pro člověka žádná technologická náhražka zastoupit nedokáže. Četba dává prostor bezbřehé fantazii, podporuje představivost, ukotvuje a rozšiřuje slovní zásobu i celkovou jazykovou obratnost. A to stojí za to, nemyslíte? Navíc spojitosti mezi čtením, jazykem, čtenářskou gramotností a životní spokojeností jsou tolikrát výzkumně dokázány, že by jeho význam nemělo být zapotřebí obhajovat. A přece.
Leckdy dospělý člověk vedený dobrým úmyslem dítěti pomoci (a mnohé učebnice to dělají také) příliš brzy drobí text kontrolními otázkami, které mají pomoci si uvědomit obsah čteného textu. Jenže mnohé útvary mají svou velkou hodnotu právě jako celek, leckdy chápanou až po přečtení všech slov od začátku až do konce. Polemiku o potřebnosti kánonu povinné četby si ovšem nechám na jindy.
Mnohé děti čtou odmalička rády, jakoby samy od sebe. Těm ostatním musíme pomoci my dospělí. Podpora čtenářství vlídnou motivací by měla být ze strany učitelů, stejně tak rodičů samozřejmá, citlivá a přitom však nekompromisní. Pokud člověk nerad čte, podvědomě se bojí četby a textů, přestává kvůli tomu pak rozumět mnoha situacím a může chápat svoje okolí jako neznámé i potenciálně nebezpečné. Cítí se ztracen v komunikaci s úřady a je velmi snadno ovlivnitelný, nečtenáři se tak nevědomky vzdávají možnosti svůj život aktivně řídit a to je … co myslíte?
A co číst? O tom třeba příště…
