Nedávná práva NKÚ naplno pojmenovala to, co se nerado slyší. Nejen ve vzdělávání se peníze házejí vidlemi z okna.
Můžeme donekonečna diskutovat o tom, zdali dává náš stát dostatek peněz na vzdělávání, to už je tradiční kolovrátek. Podle mne se blýská na časy v tom, že snad začneme počítat peníze, které tečou organizacím pohybujícím se ve vzdělávání jako ryba ve vodě, ovšem bez výstupů (nepočítám projektové evaluace a nekonečné mapování potřeb kohokoli, kdo je nablízku), bez hmatatelných výsledků a hlavně bez odpovědnosti.
Pokud NKÚ jasně sdělí, že veliká organizace utrácí peníze zejména svým provozem, tedy platí sama sebe, je potom něco prohnilého ve státě dánském, tedy českém. Stejně znepokojivý je komentář ekonomů, že jsme tržní ekonomiku nahradili ekonomikou dotační. Mnohokrát jsem na velikých fórech říkal i psal, že se těším, až jednou někdo spočítá byrokratické náklady projektů dotace sajících organizací opakujících se výstupů a indikátorů. Není divu, že jakýkoli racionální návrh ministra školství je hned mediálně zveličen, jak tomu bylo třeba v debatě o podle mne neudržitelně vysokém počtu asistentů pedagoga. Ozvalo se najednou přes třicet organizací, jsou všechny školám reálně k užitku?
Svět není černobílý, nechci házet všechny do jednoho pytle. Jen je konečně na čase začít peníze rozdělovat jinak a zkrátka odstřihnout ty, kteří chtějí stále dokola mapovat, zjišťovat, analyzovat – zkrátka řešit bez odpovědnosti místo toho, aby se snažili něco už konečně vyřešit. Navíc poslední dobou sílí trend odčerpávání zkušených ředitelů i učitelů z terénu do projektových týmů.
Netroufám si odhadnout, kolik lidí by najednou bylo k dispozici ředitelům škol na posílení stárnoucích sboroven…
