Pan ministr pronesl před několika dny veliké moudro: „Nechci, aby maturitní zkouška byla rituálem, to je dávno překonáno.“ Tož tak na světě, chce se mi opět říci. Proč je to mnohem větší hloupost, než se na první pohled zdá?
Maturitu dávají encyklopedie za příklad přechodového rituálu spojeného se změnou rolí, s přípravou na změnu v podobě jistého odloučení, se zkouškou i s následným přijetím jedince v nové roli, v našem případě v roli absolventa, maturanta.
Vnímám výsměch z mnoha stran, že maturitu nepotřebujeme v tradiční podobě, že zkoušky nepotřebujeme – je třeba si života užívat a cítit se dobře. Že potom na cestě k dospělosti dětem něco stále více chybí, si nemyslím sám. Autoři Strategie vzdělávací politiky 2030+ plamenně hovoří o potřebě připravenosti žáka na život. Opouštěním jednoho rituálu za druhým, opouštěním jedné povinnosti za druhou rozvolňujeme představu člověka o životě do takové míry, že se nedivím konkrétním příkladům zaměstnavatelů, kteří hovoří o neschopnosti absolventů přijít pravidelně a každý den do práce.
Všechny kultury měly rituály spojující dětství s dospělostí spojeny s aktem vůle, píle, snahy, s překonáním něčeho těžkého. Vedle toho byly rituály spojeny s uznáním pro ty, kteří je absolvovali a stanuli na dalším schůdku svého života. Jistě – v historii člověka byla řada rituálů bolestivých, z dnešního pohledu krutých a překonaných, ale v obecném pohledu byly logické a užitečné. Nelze polemizovat s tím, že třeba židovské přechodové rituály byly jednou z příčin přežívání osvědčující nezbytnost přes průvan dvou tisíciletí.
Postmoderní společnost si z rituálů skutečně dělá spíše legraci. Číslo pohřbů bez obřadu je u nás jedno z nejvyšších na světě – polovina, dalších deset procent uren zůstává nevyzvednuto. Jeden příklad za všechny.
Zápis dítěte do školy chceme zatlačit do elektronické podoby (aby nebylo vidět, jak je dítě nepřipraveno?). A příkladů najdeme mnohem víc, bohužel. Někdy není situace přehledná – nárůst promocí díky bakalářským stupňům znamenal jejich inflaci a neprožívání studenty i samotnými vysokými školami. Vedle toho vyhazování hranatých čepiček do výšky se stává novým rituálem u placených kurzů, u nichž je právě zaplacení školného jedinou podmínkou a aktivitou studenta.
Rituál je vždy sociálním fenoménem. Posiluje vědomí sounáležitosti, ukotvuje, posiluje společnost. Zejména přechodové rituály stylu zápisu, maturity, promoce, svatby či pohřbu znamenají tradiční mezníky, jejich rozbíjení či přehlížení společnost zase o kousek rozklíží. Kladu zásadní otázku, co bude s uvolněným prostorem po opuštění či přímo zabití rituálu? Likvidací rituálu totiž snižujeme význam věci samotné.
Možná přeháním, ale třeba skutečně stačí rituál pravidelného sledování facebooku, rituál suchého února, rituál nákupu nepotřebných zbytečností během Black Friday, rituál sledování týdenních slev v Globusu. Řada jistě může být hodně dlouhá…
