Koho by napadlo, že se sociálně vyloučeným může stát dobrovolně i člověk, který chodí denně do práce a považuje se za příslušníka střední třídy…
Je chvályhodné, že oficiální dokumenty školské politiky začínají potvrzovat důležitost a nenahraditelnost předškolního vzdělávání. Od základní Strategie 2030+ až po zprávy České školní inspekce dokazující, že minimálně roční (ideálně delší) pobyt dítěte v mateřské škole je pro jeho další rozvoj skutečně pozitivní. Existují i propočty, o kolik by se zlepšil výsledek žáků na konci základní školy, kdyby všechny děti v sociálně slabých regionech dostaly možnost pravidelné docházky do mateřské školy.
Jenže – nezvykli jsme si pojem sociálně znevýhodnění lidé užívat tak, jako kdyby se týkal někoho mimo náš okruh, nezvykli jsme si jej používat opatrně, většinou jen v souvislosti s chudobou, exekucemi, či neúplnými rodinami?
Příznakem sociálního vyloučení dětí byly donedávna faktory jako nedokonalá výslovnost a vůbec problematická mluva a vyjadřování, chatrná slovní zásoba, neukotvené hygienické návyky, neschopnost dodržování pravidel. Píchnu do vosího hnízda a otevřeně shrnu zkušenosti mnoha učitelek mateřských škol – tyto projevy chování dítěte (předškolního věku) se postupně stávají běžné, dokonce místy jsou i většinovou normou. Nemohu souhlasit s názory, že by si s tím pořád měla být schopna umět škola sama poradit, to prostě nejde.
Dobrovolně tak mnozí lidé svým nezralým pohledem na výchovu dětí prostřednictvím „nevýchovy“ a následně nezvládáním výchovných situací dávají svým dětem do vínku příznaky sociálně vyloučených lidí. Přiznejme to už konečně nahlas – blížíme se ke hranici, se kterou si sebelepší základní škola neporadí a odkladů povinné školní docházky už dnes máme okolo 25% (ano, jde o každé čtvrté dítě). Moderní mantra o tom, že nemusí být dítě připraveno na školu, ale škola na dítě, má totiž svoje limity.
Nebo jsem ze staré školy jen proto, že považuji za zcela normální, správné a při splnění základních rodičovských strategií reálné, že dítě bude u zápisu mluvit srozumitelně, bude se umět obsloužit, obléci se, najíst příborem, zavázat si tkaničky nebo pozdravit? Nebo budeme čekat na dobu, kdy budeme u prvňáčka hlasitě obdivovat, že zvládá jídlo lžící a nepotřebuje přes den pleny?
