Devatero řemesel

Předevčírem jste ještě u tatínka vážil kravské kůže, kadete Bieglere, a teď si říkáte c.k. důstojník…

Často poslední dobou přemýšlím o tom, do jaké míry mohou, ale hlavně mají všichni dělat všechno. Za mého mládí se ještě používalo rčení o devateru řemesel desateré bídě a jasně se ukazovalo, že laické fušování do mnoha věcí byla z nouze ctnost, protože to tehdy jinak nešlo.

Samotného mne překvapuje zjištění, že se k tomuto stavu po mnoha letech nějak oklikou blížíme. Zdánlivě správný a demokratický trend, aby o co největším množství věcí rozhodovalo co největší množství lidí, vlastně nic jiného není. Nakonec sociologové sami ukazují na populistické tendence v podobě zbytečných referend a pseudodebat o atomové energii, očkování (ještě dávno před koronou), budování radaru a kdo ví, co ještě nás napadne.

Proč jen chceme opustit osvědčený rámec, že někdo může opravdu věci rozumět více než ostatní, mít hluboké znalosti a chápat souvislosti a být tedy expertem v původním, nikoli módně povrchním pojetí. Díky znalostem, zkušenostem a autenticky žitému životu. Člověk pohybující se každých pár měsíců v jiné oblasti činnosti (nechci rovnou psát v jiném projektu) může sice zdánlivě rozumět všemu, ale babička by řekla všemu a ničemu.

Je módní mluvit a strefovat se do vzdělávání, ale taky do desítek jiných oblastí, prezentuje se to potom jako vtahování aktérů do věcí, participace a kdo ví, jak ještě. Neumíme nějak rozlišit povídání typu večery pod lípou a věcnou debatu s cílem posunout věc kupředu. Dochází k jednomu paradoxu. Každý mluví do všeho, ale nepřebírá za svoje mluvení odpovědnost. A pokud za to nenese odpovědnost, jde o příspěvek s hlasem poradním. Jen si stále častěji lidé pletou role. Vzdělávání to potom odnáší, protože rozšiřující množina lidí je přesvědčena, že k odbornosti stačí vzpomenout na svoje školní léta, vymezit se vůči nim a zaštítit se tím, že je oblast vzdělávání baví. Už se bojím otevřít sociální sítě, abych nenašel další skupinu deklarující, že právě ona zná rychlý a jednoduchý recept.

Mnozí jsme minulý týden pietně otevřeli některou z knih odešlého pana profesora Jana Sokola. Vzdělávání mladých lidí (a nejen těch) věnoval mnoho stran textu a mnoho svých jasných a srozumitelných myšlenek, měl dar jednoduše pojmenovat ty nejsložitější věci. Mnoho mladých přitáhnul k poznání precizováním wikipedie, je milé, kolik si na něj minulý týden vzpomenulo. Leč nikde se u něho nemluví o vzdělávání jako o něčem povrchním, o vzdělávání bez píle, předpokladů, bez jistého omezení, vytrvalosti. V nedávno vyšlé knize rozhovorů si postesknul nad tím, proč se třeba děti neučí recitovat básně, když se na tom učí srozumitelnosti a ohromné schopnosti jazykového vyjádření.

 Snad se tento trend povrchnosti nedostane třeba do konstrukcí mostů (kolega z bývalého pracoviště s nadsázkou u piva navrhoval zkoumání vlivu životních osudů stavbyvedoucích na tažnost betonu), traumatologie, inovace leteckých motorů či raket. Zde by nám to připadalo směšné, nereálné až život ohrožující. Proč tak ale nereagujeme v oblasti vzdělávání? Tam jde přeci o budoucí život. Navíc celé společnosti, ne?