Pískot v divadle

Tento blog jsem původně napsal nedlouho po listopadových volbách v reakci na vypískání Trumpova viceprezidenta Mikea Pence obecenstvem v divadle na Brodwayi, nestačil jsem ho však publikovat. 

 

Vypjaté dění okolo inaugurace nového kontroverzního amerického prezidenta mi však, zdá se, poskytuje příležitost k nápravě…

Divadelní epizoda s pískotem na viceprezidenta Pence byla jen jednou z mnoha podobných událostí, které stále častěji lemují různé volby v liberálních demokraciích. Ukazují na sílící rozpolcenost a absenci elementární shody uvnitř společnosti. Tato shoda má hodně jmen, říkáme jí podle kontextu společenská smlouva, ústavnost nebo demokratický konsenzus. Tento konsenzus je konstitutivní podmínkou demokracie. Určuje základní modus vivendi dané společnosti, pravidla chování a dohadování se, co má a co nemá být tolerováno, jaké hodnoty mají být upřednostňovány a tak podobně. S trochou nadsázky by se dalo říct, že demokracie je založená na dohodě a priori stanovující, o čem a jak se smíme hádat.

Základní vlastností demokratického konsenzu by měla být nezávislost na volbách a střídání vlád a politických reprezentací – to vše by mělo probíhat na neměnném pozadí, které vytváří. Dobře fungující demokracie potom znamená, když přelétavá a nestabilní většina reprezentovaná dočasně volenými zástupci rozhoduje o pragmatických záležitostech všedního dne, zatímco stabilní většina hájí, či přinejmenším nezpochybňuje, demokratický konsensus, na jehož základě probíhá každodenní politický život.

Potíž dnes, stručně řečeno, spočívá v tom, že volby se stále častěji z banálního výběru dočasných správců země, stávají lítým bojem o vítězný světonázor, že v nich jde až příliš mnoho o samotný obsah demokratického konsenzu, místo aby byly „pouze“ prostředkem k střídání vlád v jeho rámci. Proto býváme stále častěji svědky, pro demokracii neobvyklých, „srdcervoucích“ scén z tábora poražených spolu s neochotou uznat výsledky voleb, vyvolanou zřejmě pocitem, že porážka je nezvratnou katastrofou rovnající se konci světa; naproti tomu vítězná strana často působí jako by si myslela, že její vítězství je navěky, nebo že snad fakt volebního vítězství propůjčuje nějaké božské posvěcení jejímu pohledu na svět. Ani jedno pochopitelně v demokracii není a nemůže být pravda.

Kam se však poděl demokratický konsensus, kterému se liberální demokracie tak dlouho těšily? Proč se najednou zdá, že je ve hře tak mnoho?

Nelze vyloučit, že žádný konsensus tohoto typu nikdy v široké veřejnosti neexistoval. Že šlo jen o hru „těch nahoře“, kterou většina obyvatelstva nikdy opravdu nepřijala za svou.

Pravděpodobnější však je, že rozvířená doba a řada událostí a hrozeb okolo nás nás znejišťují a nutí si znovu uvědomit a definovat jeho obsah. Například, mají být výdobytky a svobody naší společnosti  garantovány pouze jejím občanům, nebo komukoli, kdo se o ně přihlásí..? Nezašli politici a média příliš daleko, když se ve snaze chránit tento konsenzus uchýlili k určitému druhu cenzury označované stále pejorativněji znějícím souslovím politická korektnost? Možná, že místo demokratického konsenzu nakonec převládla jakási jeho zmrzačená a depolitizovaná mediální verze, proti které se nyní lidé začali bouřit.

Nakonec je potřeba položit si otázku, zda vůbec lze dosáhnout takového stabilního konsenzu uvnitř názorově stále různorodější společnosti, aniž by většina jejích členů pociťovala jako příkoří, že právě jejich hlas není dostatečně slyšen.  Určitě to nepůjde bez respektování demokratických ctností, schopnosti formulovat vlastní názor, ale i přijmout a respektovat názory druhých. Přinejmenším se musíme shodnout na tom, že demokracie není trofejí za vítězství ve volbách a že zisk volební většiny je sice nutnou podmínkou demokratické vlády, nikoli však postačující. Potom snad znovu budeme po volbách vídat více respektu k vítězům a velkorysosti k poraženým, jak by tomu v demokracii mělo být. 

Autor: Václav Šubrt | sobota 21.1.2017 19:39 | karma článku: 28,47 | přečteno: 2389x