„Nesnesitelná“ bezobsažnost voleb (zamyšlení nad blížícími se volbami)

Prvním pozoruhodným rysem nadcházejících voleb je množství stran a hnutí, které kandidují a které mají šanci na proniknutí do Sněmovny.

Zatímco však startovní pole je nezvykle početné, čím více se blíží termín voleb, tím více se zdá, že i původně různorodé politické síly mluví jedním a týmž hlasem. Prakticky všichni tak chtějí zvyšovat mzdy, snižovat zdanění (především práce), zjednodušit byrokracii, hájit „národní zájmy“ a postavit se imigraci. Tato témata se opakují od pravice k levici, od konzervativců k liberálům, mírně se odlišuje snad jen důraz kladený na každé z nich a prostředky k jejich uskutečnění (pokud strany vůbec nějaké předkládají).

Pestrost forem odrážející se jednak v samotném počtu stran, jednak ve způsobu sebeprezentace (pojetí kampaně), jakož i procedurálních zvláštnostech vepsaných přímo do programů (např. obskurní nápad na odvolatelnost politiků) tak jako by zastírala obsahovou prázdnotu. Ta se projevuje v heslech, s nimiž každý souhlasí, jako například: „Důstojné stáří“, „Dobrou školu dělá dobrý učitel“, nebo různé variace na téma vyšších mezd a důchodů. Jedním z důsledků je, že politický střet se z obsahové roviny stahuje do roviny politikaření, zákulisních intrik, různých odposlechů a toho, co filozof Václav Bělohradský nazval „morálním kýčem“, tedy kýčovitých tvrzení, že právě a jen ta naše partaj má čistý štít a poctivé úmysly.

Bylo by vskutku zajímavé udělat si srovnání programů jednotlivých stran a zjistit, jak dalece jsou si navzájem podobné. Dokonce i strany a hnutí profilující se jako alternativní vyměnily na poslední chvíli své vzdorovité „já“ za podstatně krotčí verze programů stran tradičních; konkrétně mám na mysli Zelené, jejichž volební kampaň i program připomínala ČSSD a především pak Piráty, kteří do volebního klání vytáhli takřka s kopií programu konzervativní ODS.

Je nasnadě si myslet, že tato nápadná vzájemná podobnost není nahodilá, nýbrž je důsledkem systematického využívání metod výzkumu veřejného mínění a tržní (marketingové) logiky v přípravě politických programů a kampaní. Je-li to pravda, resignuje politika na nezávislou formulaci politických témat a stává se z ní pouhý reflexivní obraz společnosti samé. Tím ovšem ztrácí svou jedinečnou performativní funkci vůči celku společnosti.

Politik omezující se pouze na roli pasivního přijímače a vykonavatele toho, co říká vox-populi, je přísně vzato zbytečný. Zastoupí ho technicky stále dokonalejší zjišťování veřejného mínění (jakási utopicky dokonalá přímá demokracie) a úřednický aparát určený k jeho vykonávání. Něco takového v nadcházejících volbách nacházíme například u Pirátů, SPD, nebo koneckonců v některých náznacích i u hnutí ANO. Na první pohled se může zdát, že demokracie tím bude posílena, nic však nemůže být dál od pravdy. Postava politika totiž nezmizí, ale transformuje se do postavy „vůdce“, který nenabízí program, nýbrž bezprostředně ztělesňuje vůli lidu, a tím kolem sebe vytváří nechvalně proslulý kult osobnosti. Není třeba dodávat, že takovéto „reflexivní převrácení“ role politika je jedním z hlavních definičních znaků totalitarismu. S trochou nadsázky by se dalo říci, že dokud máme politiky, na které tu a tam nadáváme a občas je i nenávidíme, je s demokracií vše v pořádku, zpozornět bychom měli v okamžiku, kdy začneme mít své politické představitele příliš rádi.

Pikantní na nastalé situaci je ovšem ta skutečnost, že čím více jsou čidla politických stran nastavená na mínění veřejnosti, tím více roste ta její část, která v nabízených programech nenachází své zastoupení. Narůstá přesvědčení, i když většinou jen v podobě nejasného tušení, že ať už se politici pustí do jakéhokoli problému, vždy míří tak či onak „vedle“. V nesčetných komentářích a názorech (tento můj blog nevyjímaje) jsme tak mohli v uplynulých týdnech číst rozčarování nad mizivou představivostí a inovativností politických programů. Jakkoli se tedy strany snaží vyjít voličům všemožně vstříc, s rostoucí částí z nich se chronicky míjejí. Jde o paradoxní důsledek výše popsaného procesu redukce politiky na marketingový produkt, který umožňuje tematizovat jen líbivé a nekritické podněty, které voliče lákají a neodrazují. Protože reflexi směrem dovnitř takováto do sebe zahleděná společnost nepřipouští, kritická energie nachází svůj objekt vně, například v přepjaté kritice Evropské integrace (což je další z předvolebních „šlágrů“ většiny kandidujících politických stran zleva i zprava).

Na praktické a neotřelé návrhy, jak přistoupit k řešení kupících se problémů a rozporů nejen naší společnosti, si tedy budeme muset ještě minimálně jedno volební období počkat. Od zítřejších voleb nic takového očekávat nelze, ať už v nich uspěje kdokoli.