Cílem tohoto blogu není hodnotit fakt Brexitu z hlediska jeho ekonomických či jiných dopadů; to bych jednak neuměl a ani si nemyslím, že by právě to sehrálo v rozhodování Britů podstatnou roli.
Na celém dění kolem Brexitu mě zaujalo něco jiného, a totiž způsob, jakým o hlasování referují média a jakým na něj reagují politici.
Tématem tohoto blogu tedy je srovnat syrovou událost – referendum o vystoupení z EU, s jejím košatým mediálním obrazem. Když se totiž na dění uplynulých dvou týdnů podíváme blíže, nemůže nás nenapadnout, že zde probíhá jakýsi souboj mezi událostí samou a její mediální interpretací. Rozdělme si toto dění na dvě fáze: fázi před referendem a po něm.
První fázi dominovala tragická smrt labouristické poslankyně Jo Coxové, kterou prounijní tábor v závěru kampaně místy až nevkusně využíval, a dále pak podivuhodný zvrat v průzkumech veřejného mínění, které se několik dnů před volbou vzácně shodovaly na tom, že Británie v Evropské Unii setrvá. Byla vytvořena iluze o většinovém mínění veřejnosti dost možná s cílem ovlivnit výsledky nadcházejícího referenda. Navzdory tomu a ke všeobecnému překvapení, jak víme, byla většina Britů ve skutečném referendu pro odchod.
Když všemožná snaha zvrátit výsledek v reálu nedošla naplnění, začala mainstreamová média a politický establishment s druhou fází, kterou lze nejlépe charakterizovat jako pokus o delegitimizaci výsledku plebiscitu. Už sám fakt, že k takovéto post-kampani dochází, je zarážejícím vykolejením z běžného chodu demokracie a demokratických voleb. K těm sice bohužel občas patří i vyhrocená a demagogie ani jiných nekalých prostředků se neštítící kampaň, avšak zpravidla předcházející volbě samotné. Aby taková kampaň pokračovala v neztenčené intenzitě, či dokonce ještě intenzivněji poté, kdy se zavřou volební místnosti, je docela neobvyklé. Rozčleňme pokusy o delegitimizaci na několik hlavních kategorií:
1. Pokusy znevěrohodnit ty, kteří hlasovali pro vystoupení.
Sem spadají vhodně vybrané „zprávy“ sdělující, či naznačující, že:
- Pro vystoupení hlasovali lidé starší a na venkově, které bychom neměli brát moc vážně.
- Odpůrci setrvání Velké Británie hlasující pro „leave“ si ve skutečnosti přáli zůstat (čti pro vystoupení hlasovali lidé mentálně zaostalí, kteří ani neví, co chtějí)
- Po plebiscitu se zvýšil výskyt útoků proti přistěhovalcům (čti pro vystoupení byli hlavně nenávistní, násilničtí blázni, kterým výsledek dodal kuráž)
2. Pokusy znevěrohodnit lídry kampaně za odtržení
- Sami si vlastně takový výsledek nepřáli (To je přinejmenším zcela neověřitelné, případně dovozované z toho, že v něj v předvečer referenda ovlivněni výsledky průzkumů sami nevěřili, což jsou ovšem dvě odlišná tvrzení)
- Po vyhlášení výsledků se někam ztratili, veřejně nevystupují a zdráhají se převzít odpovědnost (Farage přitom několik dní po referendu vystoupil s poměrně ostrým projevem přímo na zasedání Evropského parlamentu)
3. Polemika nad výsledkem
Do třetí kategorie řadím všechny úvahy o tom, co vlastně voliči chtěli svou volbou vyjádřit, jinými slovy, proč hlasovali tak, jak hlasovali. Obvykle se dojde k závěru, že to neví, případně to nejsou s to artikulovat, a že po lepším vysvětlení a odstranění všech iracionálních vlivů, budou konečně volit „správně“ a pro své „dobro“. K tomu je jim třeba dát opakovanou příležitost. Podobně jako v prvním bodě je nakonec zpochybněna rozhodovací kompetence voličů.
Tento způsob, „úspěšně“ použitý u posledního velkého eurounijního referenda, které se týkalo ratifikace Lisabonské smlouvy Irskem, je zvlášť záludným útokem na demokracii. Nelze sice nic namítat proti osvětě veřejnosti, proti racionálním argumentům – k nim je však dostatek prostoru před hlasováním! Pokud je veřejnost nevyslyší, je to obvykle důsledek nepřesvědčivosti těch argumentů, nebo nedůvěryhodnosti jejich nositelů.
Kuriózní specialitou právě proběhlého britského referenda jsou pak polemiky nad samotnými pravidly hlasování a potřebnou většinou, jež by mohly být jistě velmi zajímavé, pokud by se však znovu nekonaly až ex-post, teprve v reakci na známý výsledek.
4. Zastrašování
U této kategorie nejde ani tak o delegitimizaci výsledku, jako spíš o pokus vzít voličům odvahu k projevení vlastního mínění. Se zastrašováním začala mainstreamová média a unijní establishment dlouho před referendem a pokračují v něm, znovu snad dokonce v rostoucí míře, i po něm. Jeho podstatou je dát rozhodování o vystoupení z Unie bezmála apokalyptický rozměr a všelijak zveličit význam, který mu ve skutečnosti náleží, stejně jako zveličit zejména hospodářské důsledky Brexitu. Jako by v Evropě nebyly země, které, ač mimo EU, mají přístup k jejímu vnitřnímu trhu!
Dalším nástrojem zastrašování a nátlaku, tentokrát spíše na zástupce kampaně pro vystoupení, je vytvoření falešného stavu nouze, jakési ohromné naléhavosti následných kroků, zhmotněného ve výzvách k okamžité aktivaci článku 50 a stejně okamžitému zahájení procesu vystoupení. Přitom k takovému spěchu není sebemenší důvod.
Konečně zvláštním produktem strategie zastrašování je lítost, nastupující v okamžiku, kdy zastrašování selže a je třeba občany přesvědčit, aby litovali svého svobodného rozhodnutí. Velmi rychle dostalo toto přesvědčování i poutavou mediální zkratku Bregret (z anglického to regret – litovat).
Co z toho všeho plyne?
Jak jsem napsal v úvodu, bylo mým cílem ukázat, jak mediální obraz nějaké události zastíní i událost samu. To je podle mě přesný popis toho, co se kolem britského referenda o odtržení odehrálo a stále odehrává. Dny plynou a stránky deníků a televizní zpravodajství plní další a další zprávy dávající britské volbě vesměs negativní konotace a mající vzbudit ničím nepodložený dojem, že výsledek hlasování byl omyl. Místo aby dění určovali vítězi plebiscitu, jsou následnou mediálně-politickou masáží zahnaní do těžké defenzivy, takže nejen že neurčují, co se bude dít, ale chvílemi to málem vypadá, že se za vítězství v demokratickém hlasování budou muset ještě omluvit. Ulpívá na nich jakási těžko definovatelná hanba pramenící z toho, že si dovolili zeptat se občanů na názor, nebo dokonce přesvědčit je o tom svém. Za to se ocitají obrazně řečeno na lavici obžalovaných. Mělo by nás ale varovat, že s nimi se v roli obžalovaného ocitá i sama demokracie a s ní i právo každého z nás se svým hlasem podílet na uspořádání veřejných záležitostí.
