Už déle než 40 let se centrální banky po celém světě při svém jednání řídí doktrínou monetarismu, kterou v 70. letech do ekonomické praxe prosadil známý ekonom Milton Friedman.
Tato doktrína se zakládá na přesvědčení, že ekonomickou aktivitu lze účinně ovlivňovat, - dle potřeby buď tlumit, nebo povzbuzovat -, pouhou regulací množství peněz v oběhu. Podle monetaristů tím lze cyklické krize nejen zažehnat, ale dokonce jim i předcházet. Princip je jednoduchý: jakmile ekonomická aktivita dosáhne nebezpečně vysoké intenzity, cenová hladina vzroste a ekonomika se začne takzvaně „přehřívat“, zasáhne centrální banka a ekonomiku „zchladí“ zúžením nabídky peněz a snížením peněžní zásoby, čili řečeno jejím žargonem, zpřísněním měnové politiky. V důsledku toho vzrostou úrokové sazby a sníží se růst cenové hladiny (inflace).
Pokud ekonomika naopak skomírá a cenová hladina stagnuje, nebo dokonce klesá, centrální banka peněžní zásobu rozšíří, úroky klesnou a ekonomická aktivita spolu s inflací vzrostou na požadovanou (zdravou) úroveň.
Je to elegantní teorie a po několik desetiletí se navíc zdálo, že centrálním bankéřům celkem dobře slouží. První potíže se objevily v Japonsku zhruba před patnácti lety a dnes to vypadá, že je přejaly snad všechny vyspělé ekonomiky. Ne že by snad centrální banky nedokázaly řídit peněžní zásobu, a tím ovlivňovat vývoj úrokových sazeb podle svých přání, nicméně s ekonomickou aktivitou a zejména inflací to nic moc nedělá. Centrální bankéři se tak ocitají v roli řidiče automobilu, který dle návodu má v případě zpomalení sešlápnout plyn, aby se auto opět rozjelo, jenže zatím pouze naprázdno túrují motor ve vysokých otáčkách. Přestože se kýžený efekt nedostavuje, mechanicky šlapou na plynový pedál znovu a znovu.
A co horšího – nikdo přesně neví, zda a jaké vedlejší efekty toto počínání může mít, nebo už má. Vše nasvědčuje tomu, že ačkoli na ceny finálního zboží a služeb nemá bezprecedentně uvolněná měnová politika téměř žádný vliv (snad s výjimkou růstu cen nemovitostí), podílí se na růstu cen finančních aktiv, zejména akcií. Podíl P/E odrážející, jak si ceny akcií vedou vztaženo k ziskovosti firem, dosahuje historicky nevídaných výšin, což jinými slovy znamená, že ocenění mnoha titulů nemá oporu v očekávaných budoucích výnosech. Ti, kteří akcie kupují, tak místo aby sledovali dlouhodobou perspektivu dané firmy, raději se spoléhají na intervence centrálních bank a krátkodobý spekulativní zisk plynoucí z uměle vyvolaného růstu jejich cen.
Dalším viditelným a ne zrovna pozitivním důsledkem neomezeného růstu peněžní zásoby je nejspíš i růst příjmové nerovnosti, zejména mezi vlastníky kapitálu a námezdní pracovní silou. Stále víc se vyplácí podniky vlastnit (například právě formou akcií), než pro ně pracovat. Ve Spojených státech například v uplynulých čtyřech desetiletích stagnují reálné mzdy zaměstnanců. Ačkoli to má jistě více příčin, jednou z těch nejpravděpodobnějších je právě již zmíněný růst cen akcií spojený s vyšším tlakem na ziskovost. Aby byl totiž uměle (měnovou politikou centrálních bank) vyhnaný růst akciových indexů ekonomicky alespoň trochu ospravedlnitelný, je třeba vyšších zisků, jejichž zvýšení však nelze krátkodobě dosáhnout jinak, než úsporami nákladů, a tedy v první řadě úsporami ve mzdách. A protože vývoj mezd a cen je úzce svázaný, lze si docela snadno představit, že vedlejším efektem měnové politiky zaměřené na popohnání inflace, může být - skrze výše popsaný mechanismus – pravý opak.
Dalším z pozoruhodných, i když nikterak překvapivých, důsledků, „politiky bezedného měšce“, je čím dál silnější tlak na záporné úrokové sazby. Začíná se mluvit o ekonomice záporných sazeb, jejíž zákonitosti stejně jako důsledky nedokážeme zatím ani domyslet.
Proč k tomu všemu dochází? Manévrují centrální bankéři bezhlavě světovou ekonomiku do nevyzpytatelných vod? Jak je možné, že lze donekonečna zvyšovat peněžní zásobu (lidově „tisknout“ peníze), aniž by kdokoli znal, nebo dokázal předvídat důsledky..?
Pro odpověď na tyto otázky se podle mě musíme vrátit na začátek k stručnému popisu monetarismu. Politiky centrálních bank z této teorie odvozené předpokládají, že přirozeným regulativem množství peněz v oběhu je pohyb cenové hladiny. V okamžiku, kdy inflace dosáhne určité předem vytyčené úrovně, nazývané někdy také jako inflační cíl, centrální banka automaticky zpřísní měnovou politiku, neboť se předpokládá, že jinak by inflace dál rostla a centrální banka by nesplnila svůj hlavní úkol – hlídat cenovou stabilitu – vyjádřený právě inflačním cílem. Kámen úrazu je v tom, že nikdo už neříká, co se má stát, když se tohoto inflačního cíle nedaří dosáhnout ani při trvale uvolněné měnové politice. To pochopitelně poskytuje centrálním bankéřům výborné alibi, aby peněžní zásobu neustále zvyšovali. Obrátit pomyslný bezedný měšec dnem vzhůru a nechat ho tak, je pro ně tou nejjednodušší možností, jak nezklamat očekávání investorů a zároveň nebýt tím, kdo si „lízne Černého Petra“ a pokusí se navzdory všem poučkám otočit dosavadní trend.
Světová ekonomika se tak řídí doktrínou, která není šitá na míru ekonomice, jež je poptávkově i nabídkově vysoce nasycená. Konkurenční boj na straně nabídky a zákon klesajícího mezního užitku na straně poptávky spolu se stagnující populací a omezeným tempem technologických změn vedou k tomu, že ekonomika neroste. A je čím dál tím zjevnější, že pouhé zvyšování peněžní zásoby na tom nic nezmění. Možná by proto bylo lepší, než čelit nebezpečným důsledkům honby za ekonomickým růstem za každou cenu, smířit se s faktem nerostoucí ekonomiky, přijmout ho jako přirozený jev a další vývojovou fázi a zaměřit svou pozornost jiným, možná dosud opomíjeným, směrem.
