Syndrom jménem emigrace

Skoro denně narážím někde na internetu, v diskusích či přímo v článcích na téma týkající se emigrace. Zdá se ale, že je to ryze český fenomén, protože z rozhovoru s přáteli vím, že ani Poláci ani Maďaři a ani obyvatelé bývalého SSSR tuto otázku neřeší tolik, jako Češi.

V bulvárních lidovkách, které provozují takzvaný Bigbloger, včera vyšlo zamyšlení autora Jiřího Buzického nad emigrací. Ono to vlastně ani zamyšlení nebylo, neboť autor nechal zamýšlet se diskutéry, kterým položil nesmyslnou otázku.. byla li emigrace hrdinstvím či zbabělostí.

Nechápu proč dnes, v době kdy je naprosto lhostejné kde cestujete a kde žijete, tolik lidí zajímá, proč lidé emigrovali a proč existuje snaha emigranty, či exulanty soudit. Vypadá to, že stále je v některých lidech jakýsi syndrom, který je nutí uvažovat podle hesla opustíš li mne, nezahynu, opustíš li mne, zahyneš.Tuto pitomost jsme mohli slýchávat hodně často a mnozí ji uvěřili. Proč to je těžko říci.

Člověk má právo sám se rozhodnout, jaký povede život a kde chce žít. Jestliže se odstěhuju z jednoho konce republiky na druhý, nikoho to neudiví. Jestliže ale někteří odjeli do ciziny, stalo se to středem zájmu a i dnes 23 let po převratu se mnozí pohoršují nad skutečností, že jejích sousedé takzvaně utekli.

Je pravda, že my k tomu občas přispíváme. Někteří z nás se tváří, jako hrozní hrdinové a jsou tací, co jsou dotčení, že jejích odchod není dostatečně docenět. Je to nesmysl a je čas s tím skoncovat. Stejně jako by mělo ze slovníku vymizet slovo emigrace. Prostě jsme lidé a sami si volíme náš osud. Jestli cítíme, že v zahraničí nás čeká lepší život, je správné odjet. Máme li k tomu pochopitelně dostatek síly jak fyzické tak psychické, protože ať jste kdekoliv, nikdo na vás nečeká s otevřenou náručí. Nebylo tomu tak kdysi, není tomu tak dnes dvojnásob. Svůj krajíc chleba si musíte zasloužit. Respekt domácích si musíte zasloužit. Spokojenost si musíte zasloužit. Nic nedostanete zadarmo. Platí to všude, platí to i v USA, kde ještě v současnosti přijíždějí skupinky české mládeže a po několika dnech jsou v šoku, že musí pracovat. Ono je totiž rozdíl, vidět život podle Hollywoodu a americkou realitu.

Emigrace nebyla nikdy hrdinstvím a málokdy byla projevem zbabělosti. Emigrace, či exil, to byl projev svobodné vůle lidí, kteří často litovali svého rozhodnutí. Ti kteří vydrželi, ve většině případů našli co hledali.

Jeden smutný fakt je ale typický. Žádný jiný národ nemá mezi sebou tolik závisti a zloby. Češi , kdekoliv se nacházejí, chovají se  k sobě s neuvěřitelnou nevraživostí. Řikalo se : člověk člověku vlkem.

Čechům se povedlo toto změnit na : Čech Čechovi vlkem.

Zvláště když se lidé vracejí na návštěvu domů a čeká je tam poškrábaný lak u auta, nenávistné pohledy známých a uštěpačné poznámky okolí.

A tak mne napadá, emigrace určitě nebyla hrdinstvím ale návraty, ty asi ano. Určitě ano. Je to jako vstup do klece rozzuřeného pantera.

Sorry ale dnes se mi nic hledat nechtělo, takže starý dobrý Alkehol.