Spoluemigranti a já

Odchod ze země je vždy složitou záležitostí. Situace se stává snesitelnější, máte li v dosahu krajany, se kterými můžete pohovořit, případně se spolehnout na jejích pomoc. Problém je v tom, že my, Češi, na to pomáhání moc nejsme a i v zahraničí si většinou kopeme na svém hříšťátku.

Z tohoto důvodu jsem i já, po mém příjezdu do USA omezil své kontakty s krajany na minimum. Nechci aby to znělo nafoukaně, ovšem opravdu není o co stát. Krajanstvo, se rekrutuje vlastně pouze z lidí emigrujících únoru, po ruské okupace a v časech mezi. Relativně nejpřijatelnější je generace pounová. Tito lidé, ve většině případů ctí zásady slušnosti a hlavně se vyznačují přirozenou inteligencí. To ovšem nelze říct o utečencích před ruskými tanky a před Husákovou normalizací. A krajajé kteří přijeli do USA po listopadu, tak to je naprosta tragédie. Přestože se nejedná o emigranty a jejích příjezd byl  veden ryze ekonomickými zájmy, chovají se, jako by jím Amerika patřila. Dávají okázale najevo, že mají nová auta, nové domy, nové oblečení a když s nimi promluvíte, zjistite že jejích nitro je prázdné. Ale proč to dnešní rozjímání? Mnozí z těch, kteří Ameriku znají jen skrze zamlžené okno rychlíku, se objevují v různých diskusích a hlásájí různá hloupá moudra. A čím jsou hloupější, tím jsou hlasitější. Kritizují, urážejí a okázale se pyšní tím že jsou " Američané " a nic českého jím není dobré. Je to velice únavné, setkávat se s takovýmito karikaturami.

O to více si vážím lidí, kteří ve svém životě v emigraci něčeho dosáhli. I když jsou to lidé, se kterými se někdy nemohu ideově ztotožnit a s některými z nich jsem například neustále ve při. Není jích málo ale není jích zase tak moc. Rozhodně je více těch ukřičených, což je velká smůla.

Hodně často vládne mezi krajany jakési zvláštní neporozumění a tak já se dnes od jednoho člověka dočetl, že nemám odvahu se jej veřejně zastat. Bylo to napsáno jako by dotyčný takovou podporu náramně potřeboval, což mne udivilo. Přitom jeho nařčení bylo nepravdivé. Když jej vyhodili z lidovek, psal jsem tehdejší administraci, že to nebylo nutné. Po nějaké době, jsem opět kontaktoval adminky, že když může psát Hermánek a Barlej, proč je na seznamu zakázaných blogerů stále i Hedvíček. Odpověd byla krátká. Pan Hedvíček se na bigblogera nevrátí. A ne a ne a ne. Dup, dup dup. Dnes pan Hedvíček napsal že se jej bojím zastat. To je taková další naše vlastnost. Jakmile s náma někdo nesouhlasí , zaútočíme. i kdyby to nebyla pravda.   Já se za své názory nestydím. Nebojím se říct, že cenzura Rosse Hedvíčka je prasárna. Nemůžeme přece umlčet každého,kdo říká něco co se nám nelíbí. I kdyby to bylo sebevíce nepříjemné. To už jednou naše země prožila a není vhodné se k takovým praktikám vracet. Naopak, je nutné otevřít prostor lidem jako je Ross Hedvíček.

Jak jsem napsal, s krajany se moc nestýkám. Nemá to smysl. Rád ale píšu na tento blog a oslovuju Vás. To že nepovoluju zpravidla diskusi, není znakem mé nafoukanosti ale obranou proti hlupákům, kteři diskusi znehodnocují. Ostatně, je to vidět i v mém minulém článku.

Máte li cokoliv na srdci, klidně mi napište na email. Přeju krásný začátek týdne a já se jdu zbořit. Mám moc dobrý Cognac.