Smutek

Špatně jsem spal a tak jsem se rozhodl pracovat nad pokračováním svých úvah o disentu. Venku svítalo když mi na skype volal kamarád z Israele a kondoloval k úmrtí Václava Havla. Nechápal jsem a on zase nechápal že to nevím.

Hrozná předtucha se stala skutečností a to, co jsme všichni očekávali se naplnilo. Havlův oslabený organismus nevydržel a jeho duše byla vyslána k odpočinku, který si nesporně zasloužil.

Pochopitelně, jak je v Česku zvykem , každý kdo může se vyjádřuje, novináři se předhánějí v tom, jaký to byl príma chlapík a farizejové mají žně.  V diskusích se pak tetelí ti, kteří Havlovi nemohli přijít na jméno. Když jsem to četl, tu zlobu a nenávist, vzpoměl jsem si na geniální výkon Luďka Munzara, v díle Vyznávači ohně, ze seriálu 30 případu majora Zemana. Tehdy, během diskuse vmetl Zemanovi do tváře..." To ne my, to oni, my jen poslouchali rozkazy". Ano, takto se bránili váleční zločinci a podobně dnes osočují Václava Havla, různí nespokojenci. Oni nejsou na vině. To všechno Havel. Echh.

Jaký podle mne byl? Byl to člověk z jiného světa. Svými postoji a viděním daleko přesahoval realitu a není divu, že se dopouštěl chyb a omylů. Viděl světlo tam, kde byla nepropustná tma. Viděl budoucnost tam, kde veškeré naděje byly spáleny na troud.

Kdepak, nebudu psát nekrolog. Nerozšířím řady těch, kteří zde truchlí jen proto aby se zviditelnili. V mém srdci zůstane Václav Havel člověkem a já osobně neznám větší  hodnotu. Považuji za povinnost zůčastnït se jeho pohřbu, který se uskuteční podle prvních informací v pátek 23.12.

Věřím že ti, kteří čekali na slíbené pokračování mého pohledu na disent, pochopí, že moje myšlenky jsou teď jinde a že omluví opoždění.