Byli dva. Manželé. Asi. Motali se kousek ode mne, pán měl v ruce chleba povědomého tvaru, ze kterého vykukoval kousek nějakého masa a průběžně z něj ukusoval. Paní střídavě sledovala dění na obloze, kdoví proč, střídavě se dívala na okolní budovy a oba působili trošku jako ona Alenka v říši divů. Pán poté něco paní řekl a ona vypískla hlasitě : Faaakjooo??? Usmál jsem se a jako dobrák od kosti, řekl jsem si že se optám, jestli nepotřebují s něčím poradit.
" Dobrý den, vy jste Češi, že?" Optal jsem se. " Jeee, krajan", vypískla znovu paní a já dostal strach že samou radosti mi skoči po krku. " No, ne tak docela " odtušil jsem a pokračoval dotazem, jestli nepotřebují s něčím poradit. A tak jsme se seznámili.
Nakonec, byl to docela milý pár. Až na ten chleba, ale to je asi jen můj pocit, že během prohlídky Jerusaléma by se člověk neměl cpát jako ve chlévě. Asi to máme každý nastavené jinak. Takže se na ně nezlobím.
Přijeli do Israele na pár dní a moc se jím tu líbilo. Obdivovali památky a čistý vzduch a během posezení v kavárně , kam jsem je pozval, mi šeptem sdělili, že nečekali že to bude takový příjemný zážitek. Ujistil jsem je že mohou mluvit nahlas. Že šepot není zapotřebí a nejen proto, že jím málokdo rozumí ale prostě proto, že v Israeli jsou lidé zvyklí říkat co si myslí a nic jím nehrozí. Nezdálo se že by mi věřili a tak pán ještě větším šepotem řekl, že je tu vše nádherné ale stejně že si myslí, že ti Židé jsou pěkní pitomci, když pořád otravují svět s tím že se jím musí omlouvat a že je musí litovat za válku. Je to přece už tak dávno a nikoho to už nezajímá. Radějí jsem zavedl hovor jinam a snažil se toto setkání rychle ukončit. Nezlobil jsem se, ale najednou mi už nepřipadali tak milí, i když jsem se je snažil pochopit.
Cestou domů jsem pak o jejích slovech přemýšlel a snažil se pochopit, proč má tolik lidí ještě tak moc omezené myšlení. A proč se tak daří nesmyslům a lžím.
Né, my Židé nestojíme o nějaké omluvy světa, za hrůzy války. Jediné co chceme a o co skoro úpěnlivě prosíme je, aby svět pochopil, že jsme národem, který má svou historii, svou kulturu, své zvyky a tradice, které nikomu neubližují ale které jsou pro nás hodně důležité. A že jsme dědicové země, kterou nám zanechali naší předkové a která nám byla nesčetněkrát uloupena a pak znovu vrácená a pak znovu uloupená a teď kdy nám byla právoplatně vrácena, se objevují snahy znovu nám jí uloupit.
Nestojíme o omluvy za holocaust ale byli bychom moc rádi, kdyby se na něj nezapomělo. Moc stojíme o to, aby se tato hrůza co nejčastěji připomínala. Šest milionu lidí zahynulo. To je otřesné číslo. Toto číslo samotné by mělo být hlavním důvodem toho, proč se na tuto událost nesmí zapomenout a vůbec né proto, že tito mrtví byli Židé. Hlavně ovšem proto, že to byli lidé a že platí pravidlo, že pokud se někomu podaří vyhladit jedno etnikum, jeden národ, okamžitě si najde jiný, u kterého se pokusí o totéž. A proto aby se to nemohlo opakovat, proto je nutné holocaust připomínat. Né pro omluvu ale pro paměť. Lidé mají paměť moc krátkou. Ostatně, co vám budu povídat.
Jak je to dlouho co tanky fašistické Varšavské smlouvy drtily Prahu a další města Československa? Moc né a přesto jsou dnes lidé, kteří jsou ochotní podobné akce na Ukraině schvalovat.
Lidé často a rádi zapomínají.
Ti dva turisté, odněkud ze západních Čech, jak mi prozradili, prožili jistě v Israeli krásné dny. To co viděli brali jako samozřejmost. Divili se trošičku, že Israelci nemlátí Araby tyčemi po hlavách, že všude vládne pohoda a klid. I když né všude. Už zase z Gazy létají rakety, a bude hůř asi, protože nová vláda Palestíny našla v Obamovi , zdá se, spojence. Ale v Jerusalémě je zatím klid a mír. A lidé se na sebe usmívají a aby tomu tak bylo, na to dohlížejí obětaví hoši a dívky v uniformách. A všem moc záleží na tom, aby Israel, byl a zůstal tím čím je : Zemí svobody a míru a zemí, kde má šanci spokojeně žít každý, kdo nemá v srdci jed nenávisti. Pro ty dva manželé to je možná samozřejmost. Pro nás ostatní je to draze vykoupená současnost, kterou opíráme o zkušenosti z minulosti, na kterou se zapomenout prostě nedá a nesmí.
