Pane Zaorálku, jakým zázrakem jste se stal ministrem zahraničí ČR?

Sledoval jsem vyjádření ministra zahraničí, pana Zaorálka, ve věci dětí paní Evy Michalákové, které jsou zadržovány norskými úřady. Přiznám se, že přestože mne už udiví jen máloco, v tomto případě jsem opravdu žasnul.

To, že někteří řadoví poslanci se k celé kauze vyjádřují s komikou českým poslancům vlastní, nepřekvapuje. Ovšem prohlášení ministra věcí zahraničních, tedy člověka který by měl mít, alespoň základy domácího práva v malíčku, by mělo být adekvátní jeho pozici. To co ovšem předvedl pan Zaorálek, je čisté zoufalství. Anebo alibismus. Jak jinak označit udivenou repliku pana Zaorálka, podle které nemůže přece s tímto případem kontaktovat svého norského kolegu, protože co kdyby byla věc obráceně, a on kontaktoval jeho? Pan Zaorálek zjevně neměl v rukou nikdy pas České republiky. Anebo si jej nikdy neprohlédl. Anebo, což je snad nejhorší, neví co znamená věta:

Držitel Českého cestovního pasu je pod ochranou České republiky a všichni, kterých se to může týkat se žádají, aby v případě potřeby poskytli držiteli tohoto pasu pomoc.

Tato věta je v pasu každého občana České republiky a znamená to, pro vaší informaci, pane ministře, že každý občan České republiky má právo dané českými zákony, aby byl ochráněn před jakýmkoliv nebezpečím a jakýmkoliv ohrožením během pobytu v zahraničí. Toto právo není omezeno věkem a není omezeno místem dočasného pobytu. Týká se tedy v plné míře i dětí, jsou li českými občany.

A děti pani Michalákové českými občany jsou. Jejích rodiče jsou oba českými občany. Norsko tedy nemá nejmenší právo, tyto děti na svém územi zadržovat a vůbec nemá právo je svěřovat do jakési náhradní péče. Je naprosto nevýznamné, jaké zákony Norsko má a zvláště ve chvíli, kdy samotné norské soudy uznaly, že rodiče dětí se nedopustily žádného pochybení, přestává být jakýsi úřad oprávněn bránit rodičům a dětem v jejích právech.

Pan Zaorálek svým přístupem ukázal, že je buďto člověkem velmi nekompetentním, anebo je prostě jen člověkem , který se bojí.  Jeho slova, že případ je citlivý a proto nemůže poskytnout informace, které má, jsou nesmyslem. Nejedná se o žádný citlivý případ. Jedná se o státní zvůli jedné země, vůči občanům země druhé, jejíž představitelé jsou natolik málo soudní a zbaběli, že se neodváži šlápnout na krk těm, kteří si to zaslouží.

Česká republika je členem mnoha mezinárodních organizací, které se zabývají právy děti. Namátkou stačí zmínit mezinárodní červený kříž. Proč politici požadují po matce dětí, aby vedla tento boj sama, když je jejích povinnost jí být ku pomoci, a hlavně, když jejích možností jsou tisíckrát větší. Je v tom snad nějaká vyšší hra politiků? Jsou v tom snad nějaké vyšší zájmy? Jaký ale může být vyšší zájem, nežli vrátit děti jejích matce?