Konečné řešení cikánského problému?

Vyrůstal jsem od svých 3 let v Ostravě Vítkovicích. To je taková část města, kde bylo perfektně vidět, že cokoliv komunisti vzali do rukou, to zničili. A tak výstavní domy a byty, které obývali lékaři a vedení železáren, v dobách nežli se tyto staly majetkem velkokapitalisty Gottwalda, byly najednou přideleny různým prapodivným človíčkům, které pramálo zajímalo, že v lepších časech tam bydlela honorace.

Vítkovice, se svými zákoutími a uličkami, které trochu připominaly Foglarova Stínadla, se koncem 60. let staly malým ghettem a místa, kam se chodilo na nedělní procházky, ztratila najednou nejen půvab, ale i bezpečí, o klidu ani nemluvě.

V průběhu normalizace, kdosi velice tydýt, asi Mamula, pozval na ostravsko pracovníky v východního Slovenska a dal jím byty v nově budovaném sídlišti Dubina. Tedy, řikalo se že se jedná o pracovníky, ovšem za pár měsíců se ukázalo, že z pracovníků se stali flákači a zloději a na tu dobu moderní byty se přeměnily v trosky a sídliště místní obyvatelé přejmenovali na Bronx. Tito lidé byli převážně Cikáni, ale nejen oni. Jenže...

Cikáni byli v Ostravě odnepaměti. Byli součásti místního koloritu a problémy s nimi byly minimálni. Většinou se jednalo o drobné krádeže, opilství a sem tam nějaká ta rvačka. Na to ovšem člověk nemusel být cikán. Ostrava byla městem drsných chlapů, kteří pro ránu nešli daleko.

Komunistická hloupost ovšem způsobila, že příjezdem údajných pracovníků z východu se narušil stav obyvatelstva. Navíc, lidé kteří pracovali, v dolech v hutích viděli, že ti kteří měli přijet na pomoc, doplnit chybějící pracovní pozice, nejen že nepracují ale navíc mají u úřadů nepochopitelnou podporu. A to samozřejmě vyvolávalo odpor a nenávist. Bohužel, se tento odpor nesměroval tam kam měl, tedy směrem k bolševikům ale směrem k Cikánům. A to i k těm, které všichni znali jako slušné lidi.

Je to vždycky tak. Zlo je vidět nejvíce, protože je hlasité. Jako školák jsem měl jako spolužáka nějakého Jarka Cínu. Takový zvláštní kluk to byl. Pamatuju se, že jednou jsme šli na výlet a on si na svačinu přinesl rybu. Snad to byl kapr. Celou. Tak jak jí někdo vytáhl z vody. Učitelka se ptala co jako s ní chce dělat. A on klidně řekl že jí sní. Syrovou. Samozřejmě z toho byl poprask. Jindy mne zase učil říkat rychle za sebou slovo čápi. Prostě děti. A s tímto klukem jsme prožívali různá dobrodružství. Bydlel ve vedlejším domě. S rodiči, prarodiči, tetičkami a dalšími příbuznými a ti mne zvali a hostili a mne ani nenapadlo, že bych se jích měl snad štítít, protože jsou to cikáni. Byli hodně pohostinní a veselí.

A zdaleka nebyli jediní. A nikdy jsem nevnímal žádnou nevraživost typu my a oni. Prostě jsme si tam všichni tak žili až do doby než úřady rozhodly jinak. A pak se stalo, že lidé se najednou začali nesnášet a my nesnášeli je a oni nás. Nikdo se neptal, kdo to zavinil. Kde byl počátek. A tato neshoda přetrvává dodnes. Paradoxně ti, co proti komunismu tak bojovali, dnes kráčejí ve šlépějích komunistických rozhodnutí. Snaží se přesvědčit obyvatelstvo, že Cikáni, že jsou nesvéprávní a že je pořád nutné jím pomáhat a vodit je za ručičku. Nemohou pochopit, že toto etnikum není nesvéprávné ani dementní. Že jsou jen jiní. Že mají jinou kulturu jiné zvyklosti, které ale nejsou zase tak moc rozdílné od naších. Je nám podsouváno že se k ním chováme špatně, když chceme aby byli jedni z nás. Lidé typu Kocába v tom vidí šanci na politický úspěch. Dokud nás budou udržovat v pocitu, že Cikán je něco jiného, dotud budou mít penízky. Proto se jím hodí a hodně to pitvají, incidenty jaké se dějí na severu.

Jaké je tedy konečné řešení cikánského problému? Jednoduché. My přestaneme považovat Cikány za retardovanou přítěž a oni se zbaví těch, kteří vydělávají na jejích problémech. Nemyslím si, že je to nemožné, protože při mých návštěvách Česka vidím, že mnohdy je opravdu složité rozeznat Cikána od Slováka a někdy i od Gadža. Speciálně mladí lidé se dostávají z chomoutu starých klišé a to je veklá nadějě pro budoucnost.

Rozdíly jsou jen tam a jen takové jaké chceme vidět. Jestli se rozhodneme vidět jen to špatné, i naše cesty budou cestami zla.

Hudebně Vás zvu do Holandska. Within Temptation.

Několik čtenářů mne upozornilo že původní videoklip nebylo možno v České republice otevřít, proto jsem jej nahradil jiným, stejné kapely, se stejnou skladbou, ovšem v live provedení. Snad už je teď vše v pořádku.