Biografy mého dětství

Do kina jsem chodil od malička moc rád. Byla to vždy událost slavnostní, neopakovatelná a samozřejmě významná.

Pocházím z Ostravy, kde bylo kin relativně hodně. Každá čtvrt měla minimálně jedno, některé ovšem dvě i více. V dobách mého útlého dětství se mne týkaly povětšínou nedělní projekce, které začínaly v 10 hodin ráno, to aby tatínkové s ratolestmi vypadli s domu a neotravovali maminky, připravující oběd. Další představení začínalo ve 14 hodin, to aby tatínkové s ratolestmi vypadli a nechali maminky odpočinout si po náročném dopoledni.

Repertoár byl klasický.Samozřejmě že vedli indiáni ale pamatuji se například na jakési Rumůnské zpracování Toma Sawyera, které bylo na tu dobu dosti brutálním kouskem. Taky si vzpomínám na film vládci venuše, prapodivné scifi o dvou sourozencích, kteří se vydali na výlet na venuši a tam je přepadli venušané, kteří se na na povrch dostávali výtahem odněkud z podzemí. Měli černé brýle a divně mumlali. No a viděl jsem tehdy s otcem ještě HELP. Slavný to film s kapelou Beatles. Povedená komedie, která se mi líbí dodnes. Tehdy se mi ale líbilo všechno. Pak tatínek zemřel a moje návštěvy kina se staly na delší čas spíše vyjímkou.

S postupujícím dospíváním se ovšem otupila i ostražitost mé maminky a ve věku nějakých 13. let mne začala pouštět do kina samotného. Byla to radost ale i svízel. Vzhledem k " pokročilému věku " , bylo pro mne nepřijatelné navštěvovat představení v 15.30 hodin. Jednak to bylo tak leda pro malé děti a pak v 15.30 většinou promítali nezáživné pohádky a já už byl přeci jen "fajnšmekr ". Ovšem druhé představení, v 17.45, to bylo dobrodružství. Hrály se filmy které byly o něčem a o kterých bylo možno diskutovat se spolužáky ve škole. Naneštěstí představení končilo před 20. hodinou a to bylo i pro mou tolerantní maminku dosti pozdě.

Později vyvstaly i další problémy. Kdosi si vymyslel že některé filmy jsou mládeži nepřístupné a to do 15 případně do 18 let.  V mé části Ostravy bylo jediné kino a to kino Vítek. A v tomto kině byly uváděčky, známé svým neuvěřitelně primitivním dodržováním těchto zákazů. A já, přestože pořízek, míval jsem určité problémy na nepřístupné filmy chodit. Proto, považoval li jsem za potřebné onen film vidět, musel jsem do centra. Nejlépe na tom bylo kino Vesmír anebo Elektra. Tam byly biletářky, z řad důchodkyň, které byly moudré a věděly, že filmy jako Lidový román nebo Poznamenaná, rozhodně neohrozí můj vývoj a tak jsem se v pohodě dostal dovnitř. Někdy bylo ale nutno použít lest, napřiklad u filmu Čelisti, jsem musel ukořistit občanský průkaz mému bratrovi a k biletářce s ním jít v ruce a ostentativně z něj vytáhnout vstupenku. Protože bylo vyprodáno, neměla, chuděra mnoho času na bližší kontrolu.

Joo biografy mého mládí, to bylo něco. V kině byl malinký bufet, kde prodávali housku, která obsahovala tři kolečka turistického salámu, který byl připláclý na másle, dále pak okurku a někdy i vajíčko. Stálo to 2 .50 a limonáda k tomu  .50 haléřů. Hladovci si koupili brambůrky, ale tito lidé nebyli moc oblíbení, protože šustili.

Návštěva biografu byla svátkem. tomu taky odpovídalo oblečení návštěvníků a taky jejích chování. V kině se zásadně nemluvilo hlučně. Hlučný býval jen smích. Kino, bývalo místem setkání hochů a dívek. Pozvání do kina bylo většinou prvním stupněm rande. Nic originálního ale pokud chlapec nebyl příznivcem čaje o páté anebo diskoték a podobného trdlování, bylo kino naprosto jedinečným místem, kam dívku pozvat.Vstupenka stála maximálně 8 korun, což znamenalo investici 16 korun, plus limonáda a nějaká čokoláda, bratru za 20 korun jste v dívčích očích mohli být Travoltou, Elvisem i Che Guevarou. Důležitá byla volba filmu. Velký výběr pravda nebyl, ale i z toho mála se dalo něco vymyslet. A pak, pokud vám kanuly slzy, během záběrů pracujících, bojujících za šťastnou budoucnost, mohl jste si být jistý, že partnerka ocení pohlazením vaší citlivou duši. Jen bylo nutné se nepodřeknout a nevyžvanit že jste slzel nad tou příšernou kravinou za kterou jste dal 18 korun. To by dívka mohla nabýt dojmu že vám nestojí za tak nízkou investici. Anebo by se mohlo stát že dívka je dcerou nějakého tajemníka a to by byl ještě větší průser.

Přesto, návštěva biografu v dobách mého mládí a dětství byla něčím na co se nezapomíná. Těšíl jsem se už několik dnů dopředu a nemohl dospat. Ve škole jsem nedával pozor a myslel na to jaká nová dobrodružství čekají Jerryho Cottona anebo jak se budu bát při další detektivce Edgara Wallace.

Do kina chodim stále rád. Jenže už to není takový zážitek. Kolem hlavy vám létají prázdné kelímky od coly. Někdy i poloprázdné. Ze všech stran slyšíte chroustání popcornu. Do toho všeho nekonečné zvonění mobilů a hlasitý řev zlaté mládeže. Návštěva kina se stala spíše zkouškou pevnosti nervů nežli  společenským a uměleckým zážitkem. Všude jsou multikina, ale já s láskou vzpomínám na malinké kino Jas v Ostravě Vítkovicích, kde se vešlo snad jen stovka diváku ale ta atmosféra, ta stála za to.