Malá připomínka knihy MUDr Hnízdila jak se z nás stal „žlučník, vředař, zlomená noha atd.“ nebo „pacoš a kulich“ podle toho kolik přinesete peněz.
obálka knihy
Kdo prošel nemocnicí tak ví o čem je řeč. Jak nastoupíte tak zapomenou vaše jméno a stanete se diagnozou. Začne to výslechem na příjmu, kdy lékař buší do klávesnice a sepisuje kolik bodů se z vás nechá vyrazit a kam všude poslat „pacoše“, aby pojišťovna zaplatila co nejvíc. Za to může celý systém lékařské péče, který nenapraví ani reforma. Vždyť ta reforma nehnula ani s tím ranním buzením v nemocnicích. Od doby Marie Terezie se to nepodařilo zrušit. Pacienti se opravují jako auta. Udělají diagnostiku, najdou všechny chyby a začnou opravovat i ty o kterých nikdo neměl ani tušení. Je to systém : „když už tady je, tak z něj musí být nějaká kačka“. Z pacienta, který nezná lékaře a lékař nezná pacienta kterého léčí se stal pytlík na peníze. Politici se hádají o 30kč až u Ústavního soudu a přitom je problém úplně jinde.
Chtělo by to celý systém lékařské péče předělat a ne ho jenom reformovat. Reforma ty pokřivené vztahy nenapraví. Krásně to popsal ve své knize Jak vyrobit pacienta MUDr Jan Hnízdil "Viníkem je systém medicíny, obrovské soustředění moci v rukou medicínsko-farmaceutického komplexu, který sám nejlépe ví, co je občanům ku prospěchu, monopolně je ovládá a vychovává z nich jedince neschopné odpovídat za svoje zdraví. Medicína se v jeho režii stala průmyslově-obchodním odvětvím. Cílem není starostlivá péče, ale upevnění moci a maximalizace zisku. Léčit skutečně nemocné se nevyplácí, a tak medicínsko-farmaceutický komplex zaměřuje pozornost na léčení lidí, kteří ve skutečnosti žádnou nemocí netrpí. Vytvořilo se svérázné spojení obchodníků s léky, marketingových specialistů a lékařských špiček. Jeho cílem je vymýšlení nových diagnóz a syndromů. Nástrojem marketingu je strach." Kniha se čte velice pěkně a srozumitelně. Nakonec čtenář zjistí, že vlastně není nemocný, ale jen má starostí až nad hlavu a z toho plynou jeho problémy. Mohlo by se ukázat, že spousta lidí lékařskou péči vůbec nepotřebuje.
Když v sedmdesátých letech minulého století stávkovali lékaři a sestry v Izraeli, snížila se v „postižených“ oblastech úmrtnost na polovinu. Podobně tomu bylo v hlavním městě Kolumbie Bogotě. Během dvaapadesáti dnů trvající stávky tam klesla úmrtnost o pětatřicet procent.
Stačilo asi jen necpat do lidí prášky lopatou na uhlí.
