Selhání 8. (Před dialýzou)

  Jaký je smysl života? Honba za věcmi nebo si uchovat klid v mysli a žít. Nyní vím, že peníze není cíl, ale prostředek..., jak naložit se svým životem.

"Už to nemůžu vydržet," po pěti hodinách stálého ležení se cítil více unaven, než kdyby se celý den procházel po parku. Vstal, vyšel na chodbu, rozhlédl se a vstoupil do kabiny výtahu. Sáhl ještě do kapsy a přesvědčil se, zda nezapomněl cigarety v pokoji. Otevřel dveře a nadechnul se čerstvého a chladného vzduchu. Venku před vchodem nikdo nebyl. Zapálil si cigaretu. Kdyby ho tady potkal třeba lékař či dokonce primář.
Za plotem nemocnice se procházelo několik lidí. Někde v dálce zvonil zvon a Milan v duchu počítal dny, které tady strávil. Vzpomněl si, že by mohl dostat propustku. Protože je zítra velká vizita, požádá o ní primáře.
Byl večer, stmívalo se. Rozsvítily se lampy a nastal zase jeden z těch dlouhých večerů. Přesně už si ale nepamatoval kolikátý. Přestal počítat. Zazvonil telefon. Milan chvíli stál a pak nakonec zvedl sluchátko.
"Halo, to je interna nemocnice?" ozvalo se ve sluchátku, "dobrý den, mohla bych mluvit s panem Švehlou?"
Usmál se, "ahoj, tady je Milan, jak se máš?"
"Už seš zdravej?", zeptala se Ivana, poslední dobou s ním nepromluvila ani slovo. Trvalo to snad už dva týdny.
Jen pokrčil rameny a dodal, "já ještě nic nevím," pak se zarazil a vzpomněl si na dopis, který ji napsal, "Ivanko, četla jsi můj dopis?"
"Jo, ale to mě teď zajímá ze všeho nejmíň. Kdy mi dáš nějaký prachy?" zeptala se.
Její odpověď mu vyrazila dech. Kdepak je cit, kam se vytratila láska, copak všechno zmizelo? Má cenu ještě na něco věřit? Má se smířit s tím, že věci převažují nad skutečným životem? Navíc jeho zdraví, jeho život, jeho pocity byly odsunuty kamsi, za peníze. Znechucen jen řekl, "dej mi k telefonu děti," začal se zase usmívat, když uslyšel slabý, ale milý hlas jeho dcerky. Potom položil sluchátko, nastoupil do výtahu a vyjel nahoru. Rozhlédl se, na chodbě oddělení byl klid. V pokoji se zeptal, zda ho nikdo nehledal. Vše bylo v naprostém pořádku. Lehl si a díval se do stropu. V hlavě už měl všechno pomotané. Vzpomínky, minulost a přítomnost. Nezasloužil si to vše nakonec?
-------------
Velká místnost, okolo stěny stálo několik jeho spolupracovníků. Konalo se ranní stání a hodnocení obchodních zástupců. Milan stál jako vždy naproti oknu, kde se o parapet opíral hlavní manažer filiálky firmy DFB.
"Dneska si zazvoní Milan Švehla za to, že včera prodal neuvěřitelných sto dvacet kusů a vydělal si pět tisíc korun," dále už jen porovnával, že mnozí zaměstnanci musí pracovat celý měsíc, aby si vydělali stejně jako Milan včera za jeden den.
Milan vystoupil z řady a všechny obešel. Se všemi si podal ruce a ti mu gratulovali. Vychutnal si bouřlivý potlesk. Usmíval se a byl v tu chvíli jeden z nejšťastnějších. Měl tolik peněz, aby byl doma konečně klid a navíc se chystal si koupit auto. To stačilo k dokonalému uspokojení rodinných potřeb. Jak tvrdila jeho žena.
Manažer ho zastavil a pak se ho zeptal: "Tak co manželka, už je spokojená?"
Usmíval se a jen dodal: "Teď už jo, když mám tolik prachů."
"Prachy jsou důležitý," díval se mu do očí a poplácal ho po ramenou na známku, že Milan je prostě borec a budoucí manažer. Pohled z očí do očí byl velmi důležitý při obchodním jednání, což manažer firmy denně zdůrazňoval. Pak se rozhlédl okolo sebe a začal vyprávět příběh jednoho pána, který se z velké díry dostal do velkého světa, "jedině vy máte nyní tu příležitost, abyste se do toho velkýho světa dostali," na chvíli se odmlčel, "podívejte se na ty ostatní, co musí chodit do zaměstnání. Jsou tak hloupí, že koupí to, co jim nabídnete a kdo z toho má prospěch?" zeptal se, "no přece my," zvedl ukazovák, "no přece my, protože my jsme nosorožci!" Zadunělo to celou budovou až se skoro otřásala v základech, vypadalo to tady jak na setkání náboženské sekty, "nosorožci, kteří se nebojí projít trním, aby se nažrali. Ti ostatní jsou jen obyčejné krávy, které tím trním neprojdou a budou ho raději obcházet. No a, chcípnou zatím hlady!" ozvalo se, snad už tu chybělo jen to chvalme pána, "ahoj!" a všichni vyšli do ulic ,aby si vydělali více než zaměstnanci za celý měsíc.

A Milan byl stále více úspěšnější. Do doby, než selhal, nevydržel to.
----------
Polknul další léky, které mu sestřička položila na stolek do mističky. Neptal se k čemu jsou dobré, prostě bral bezmyšlenkovitě vše, co mu naservírovali. Asi jsou zřejmě na vysoký tlak, pomyslel si. Do uší si zasunul sluchátka a pustil kazetu, kterou si připravil dnes odpoledne. Opět to zahučelo jako pokaždé na začátku kazety. Ozval se hlas zpěváka, kterého měl rád a dlouho poslouchal, vlastně už od jeho začátků. Falco a jeho známý hit, "Der Kommissar" z roku osmdesátého druhého. Byl to ten nešťastný rok, kdy šel na vojnu, aby se z chlapce stal muž.
-------
2. dubna 1982. Bylo to nečekané, přesně měsíc po tom, co žádal o cestu do Rakouska. Povolávací rozkaz., přišel dva dny před nástupem na vojnu. Neměl čas se z toho ani vzpamatovat, jen si rychle připravit věci. Divil se, ale nemohl nic dělat. Jeho vysněná cesta do vysokých Alp se nevyplnila. Čekala ho dlouhá cesta, která měla trvat celé dva roky. Minulý rok, někdy v tento měsíc a den seděl u stolu a psal poslední dopis někomu, koho měl nejraději. Opakoval stále dokola jen její jméno.
Nikdo se s ním kromě otce a matky nebude loučit. Nikdo ho nevyprovázel na nádraží. Díval se z okna, možná někoho hledal. Kdyby měl rozum, loučil by se dnes s dívkou snů. Potřeboval zažít něco, co by ho přivedlo k rozumu. Stál na chodbičce vedle kluka, který mával z okna a měl slzy v očích. Díval se na něj a divil se proč on má oči suché. Kupé bylo obsazené, všichni se dívali směrem k oknu, bylo ticho. Jen kola duněla.
"Zasraná vojna," řekl jeden a napil se z láhve levného vína.
Milan se trochu usmál: "Vo co de, vždyť de vo hovno."
"Seš blbej?" utřel si slzu, "když mi to začne s mojí holkou vycházet, tak se ozvou ty kurvy zelený a pošlou mě na dva roky do nějaký díry."
Milan si zapálil cigaretu a pak dodal, "já žádnou nemám, tak nemám žádnej problém. Dva roky utečou, to bude dobrý." díval se z okna a pak si uvědomil, že taky mohl plakat. Stálo to vůbec za to?
Krajina okolo Kolína byla rovná, nikde žádný kopec. Vlak se rozjel. Milan se tak blížil k místu, kde pozná, že jeho bezstarostný život skončil. Pozná, že život je něco jiného. Měl mnoho krátkodobých známostí, které skončily dříve než začaly. Nikdy nepoznal, že může kvůli někomu uronit slzu, že se může o někoho bát, že může milovat. Nechápal spoustu věcí. Rád se toulal a poznával mnoho lidí, nikde dlouho nevydržel. Byl dobrodruh. A teď mu chtěli vzít jeho svobodnou duši, zavřít ho do kasáren za ostnatý drát hlídaný vojáky se samopaly. Díval se okolo sebe a divil se. Pak dodal jen tak sám pro sebe, že chlapi nikdy nepláčou. On skutečně nikdy neplakal, ale řval. Řval, když utíkal před kluky ze třídy. Řval, když ho spolužáci kopali pod lavicí. Řval, když opilý otec skoro umlátil jeho matku. Nikdy se nepostavil a neřekl, aby přestal, jako měla odvahu jeho sestra.
"Pojď se mnou do kina," řekla dívka, která stála na nástupišti na nádraží v Sokolově, když se Milan chystal nastoupit do vlaku.
"Nezlob se, ale já mám radši hory," nastoupil a vůbec ho nenapadlo přemýšlet o tom, proč to vlastně řekl. Měl mnoho přátel, přítelkyň, ale lásku neznal. Dívky o něj měly zájem, ale Milan je nevnímal. Byl svým způsobem zajímavý, ale nikdy nevyužil toho, aby se skutečně zamiloval, aby se seznámil a prožíval to, co ostatní kluci. Chodili s nimi nejen do kina, ale i na procházky a milovali se. Trávil čas cestováním a pak léta utekla a ztratil tak nejlepší léta studentských lásek.
--------