Po dlouhé době opět vkládám další část o Milanově cestě. Příběh začal událostmi před dialýzou a pokračuje po transplantaci. Hledání, trochu té filozofie, myšlenek, vztahy s lidmi. Hledání lásky a smyslu života. tady je devatenácté pokračování.....
Letos v létě tudy Milan projížděl, na motorce. Třicet let a kousek. Pousmál se a opět vyndal knihu. Začetl se do myšlenek starých řeckých filozofů, "kde jsou ty časy, kdy lidé obdivovali schopnost hledat, vnímat, mluvit o tom, co nás obklopuje. O přírodě, věcech nad námi, co nás překonává. Kdy měl učitel respekt a student se snažil, aby věděl," a tak jen pokrčil rameny. Vypadalo to v čekárně plné lidí dost komicky, jako by měl nějaký nervový tik. Napadlo ho, že to vlastně také nebylo až tak růžové, jak se v knize píše. Vzpomněl si na Komenského a jeho Didaktiku.
---
"Tak, jak se vám daří, jak se cítíte," zeptal se lékař.
Usmál se nad otázkou, stále se dokola opakující, už léta, "je to čím dál horší, to víte," snaží se dělat zajímavého, alespoň v tomto ohledu. Když si uvědomí, že by měl být nyní zdravý, po tolika letech. Onemocněl by jistě jinak. Na nervy. Nechce se mu sledovat, natož žít ze dne na den. V nejistotě.
"Takže léky máte, dávky necháme jak jsou," z tiskárny vyjela zpráva a dva recepty.
Díval se z okna na protější budovu, jako před pěti lety. Ve vyšším patře. To byla jiná situace, to vstupoval do nového života s orgánem od cizího člověka. Jestli to vnímal jako zázrak? To si nepamatoval, protože právě dnes si myslí, že tento způsob života se mu zdá poněkud nešťastný. Hlavně tehdy, kdy kdosi napsal článek o transplantaci a Milan k němu napsal komentář. Ztratil tehdy všechny fandy. Jeho internetová redakce se začala rozpadat.
"Tak tady máte zprávu a další léky, uvidíme se za půl roku."
Zavřel dveře, rozhlédl se po čekárně a šel se na příště objednat. Další zkumavky a tak. V hlavě se mu motaly myšlenky, co je na něm jiného. Jiní si stěžují, on nesmí. Jiní jsou arogantní, Milan je více než ti, kteří mu snad udávají normy.
Zaplatil poplatek, vyzvedl doklady a zprávy a opět vyrazil do bufetu, na kávu. Myšlenky o smyslu života zapudil. Nemělo to smysl a opakovalo se to stále dokola.
---
Cestou domů už sedí v prázdném kupé. Opět jedna káva a sušenka. Dívka se sluchátky zůstala zřejmě v Praze. Nechce se mu nic číst, zavíraly se mu oči a poslouchal jen klapot kol. Těšil se domů, natáhl se, "konečně klídek," myšlenky byly vyčerpány už v nemocnici.
---
Knihovna a hlavně studovna byla vždy místem, kam Milan rád zašel. Pročítal knihy, které byly plné moudrosti a které si nemohl půjčit domů. Byly tam dřevěné židle, staré stoly a na každém nějaká menší či větší hromádka studijního materiálu. Někdy se stalo, že si nebylo kam sednout. V době, kdy ještě studoval střední školu, bylo další studium spíše přítěží, ale zvládl to. Studovat vysokou školu bylo jeho snem. Ten nevyšel. Malé sebevědomí.
Pamatoval si na tu dobu velmi dobře, před dvaceti roky. Dnes jsou tady ve studovně nové, modré židle a skoro nikdo tady není. Většina sedí u počítače a vše hledají na internetu. Probírá se těmi knihami skoro sám.
Zařadil se, a vlastně chtěl, mezi normální lidi. Chtěl se někam vracet, tam kam už to není možné. Ujel mu vlak. Posledních pět let hledá cestu zpět. Sednout si ve studovně na židli, listovat starými knihami a narazit na Kanta. Tam, kde Milan kdysi skončil. Zase od začátku, opakování a opakování. Spoustu věcí zapomněl.
"Pane Švehla, tady máte tu knihu, co jste potřeboval, tuto si můžete na měsíc půjčit domů," zavolala na Milana knihovnice od pultu.
Měl radost, u této knihy začínal. Na rozdíl od dřívější doby už nemá s kým konzultovat různé otázky.
Několikahodinové debaty se nekonají. Vybavila se mu otázka rozpínavosti Vesmíru a jeho nekonečnosti, či existence dalších vesmírů. Jeho zakřivení. Zaměřuje se nyní spíše na člověka, než zkoumání přírody jako takové. Ale opakovat si to musí. Škoda těch úvah, které zmizely. Koupil si nedávno několik knih o psychologii, která ho mnohem více zaujala než studium biologie. Bez ní by se k psychologii neprokousal. Narazil na kapitolu o biologii. Tak se k ní bude opět vracet. A vlastně i díky internetu nemusí lítat po obchodech a shánět další literaturu. Asi se není čemu divit, že informace většinou nalezneme jinde, než tady ve studovně. Jen zmizelo to kouzlo šustění stránek, dělání si poznámek. Pamatuje si na dobu, kdy v podstatě skoro opsal celý astronomický slovník. Bohužel, zápisky se při stěhování ztratily. Stejně, jako vyhodil spoustu knih, které díky počítači a přístupu k internetu zabíraly místo.
Vyhodil dokonce i nějaká cédéčka a vše uložil na disk počítače. Takže externí disk s jedním terabajtem nahradil několik knih: "Jiná doba," pokrčil rameny a vyrazil do parku.
Procházel se, byla už zima, na lavičce se sedět nedalo. Když bylo léto, bylo to něco jiného. Lidé chodili okolo, Milan tady dřepěl pod stromem a četl. Nevěděl tehdy, zda někoho hledal.
Je důležité hledat něco, jen tak? Ne pro kariéru, peníze. Napsat třeba knihu. I když dříve snad ano. Chtěl přeci na vysokou.
Začal náhle padat sníh, Milan zvedl límec kabátu a zapnul si poslední knoflík.
