Rozumné ekonomické myšlení

Jsem skoro padesátiletý invalida, který se připravuje na boom starobních důchodců za několik desítek let. Bojíme se, co bude. Bojíme se dnešní ekonomické krize. Až skončí, pak se budeme bát něčeho jiného.

Od čeho jsou tu média. Proč pozitivní zprávy, těch jsme si přece užili za totality při 110% výnosech z úrody pšenice, a plnění výrobního plánu. I slunce svítilo, když pršelo. Na 120%.

Využíváme svobody k vlastní záhubě. Nerodí se děti, protože je důležitá kariera pro naší budoucnost, kdy nebude už kam stoupat. Máme myslet pouze na zítřek, ona ta budoucnost nějak dopadne. Možná na tom něco je. Ale nejhorší je, že víme, jak dopadne, když budeme dnes takto myslet a žít.

No řekněte, nemají ti chudí lidé v Africe stále stejné starosti, krize nekrize? Stále hledají něco k jídlu a pití. Možná nemají ani ty naše deprese, co bude zítra. Oni to mají jisté. My bohatí jim těžko pomůžeme, civilizovaný svět má ekonomickou krizi.

A tak se budu učit, jak jí překonávat. Naštěstí mohu jako invalida pracovat, na vrátnici. Sedět a jen se dívat, protože do provozu už nemůžu. Tam jsem zkolaboval mezi vrtačkami, lisy a dráty. I tak mohu zvyšovat svůj příjem a navyšovat si budoucí starobní penzi. Navíc si na ní i spořit. Nepodlehl jsem ani své nemoci, ani depresi z toho, že ekonomika prostě krachuje. Navíc sleduji, že Pražská burza opět překonala tisíc bodů.

Banka mi poskytuje možnost investovat do fondů, které sice poklesly, ale nyní již mírně rostou. Je to tak trošku záležitost optimismu obchodníků a ekonomů, byť se nám to nezdá. Pokud očekáváme, že příští rok bude horší, tak jistě pro ty, kdo byli zvyklí mnohem více utrácet než já.

Navíc mohu snadněji uplácet své minulé špatné úvěry, kdy jsem se snažil podnikat a bohužel mi to nevyšlo. Pomáhá mi k tomu optimismus, že mé zdravotní postižení se stalo určitou pomocí, které jsem dokázal využít ne k tomu, abych bědoval nad svou bolestí. A vězte, někdy mám chvíle, kdy jsem naprosto vyčerpaný, nemohu vstát a už vůbec ne vnímat své okolí. To je nejhorší v zaměstnání, když do firmy přijede zákazník.

I přesto všechno si mohu žít jako americký či německý důchodce. Místo toho, abych seděl u televize a nadával na politiku a politiky, dám si kafíčko v příjemné restauraci nebo cukrárně. Mohl bych také kritizovat poplatky u lékaře a za recept. Vlastně neplatím ani tolik, protože beru jen ty léky, které musím. Nekupuji si ty, které jsou navíc a zbytečné. Nebudu si tím vším zvyšovat krevní tlak, podporovat ukončení činnosti transplantované ledviny a zvyšovat hladinu cukru v krvi. Tím zvyšovat dávky inzulínu. I tak ušetřím za časté recepty. Ještě že za ten inzulín platit nemusím.